Banátské hry Jirky Řeháka

Málokdo si umí Banát představit bez Jirky Řeháka, stejně tak si málokdo umí představit Jirku Řeháka bez Banátu. Život je o náhodách. Možná nebýt jednoho mailu, nikdy by Štěpán s Honzou nejeli do Tisé na chalupu a Jirka by nikdy nepřijel do Eibenthalu. Nikdy by se z nich nestali kámoši a nikdy bysme si neužívali setkání dvou odlišných organizačních pojetí. Tibiho a Řehovo. 

Ale pozor! Jenom málo z nás dokázalo Banátu dát právě tolik jako Jirka. A také jenom málo z nás dokáže vzít odpovědnost za prostor ve kterém žijeme a vstoupit do veřejného života. Nechceme moc Banát propojovat s českou politkou, ale nyní to uděláme a přejeme Jirkovi hodně zdaru! Třeba do Eibenthalu příští rok dorazí jako hejtman!   

Jirko (Řehu), jak ses ocitl na Balkáně?
Patřím ke generaci, která vyrostla za komančů a tak když se otevřely hranice, vyrazil jsem. Ale jak mám poměrně silné brýle, tak jsem si  spletl strany a ocitl jsem se na rozdíl od ostatních vrstevníků, kteří poznávali Londýn a Paříž, na jihovýchodě. A protože jsem zásadový, zůstal jsem tam. Začalo to s kamarády Bedřichem a Pepou na Ukrajině (nemyslím kolo), ale hned v devadesátkách se to přesunulo jižně po karpatském oblouku. Bedřich a Pepa se už za tu dobu naučili rumunsky, já umím rumunsky jen pivovary, espézetky a zeptat se, kde je kostel (vím totiž, že je u něj hospoda). Příští rok to bude 30 let, co se pravidelně a většinou několikrát za sezónu ocitnu v Rumunsku.

Proč zrovna Rumunsko?
Rumunsko je fakt  svobodná země, kde všechno můžeš a kde všechno vyjde, i když jinak, než si myslíš. A když si zvykneš, že vyjde i spoj (ale třeba  až za tři dny), tak se té svobodě přizpůsobíš. Spát můžeš kde chceš, oheň rozdělat kde chceš, popít s bačou a koupit od něj za jedny cigára kilo brynzy můžeš kde chceš. Tedy v Bukurešti na nádraží je to složitější, ale na venkově a na horách je to fakt fajn. A navíc - Rumunsko v sobě má všechno - velehory alpského střihu, ztracené hřebenovky na ukrajinském pomezí, krasové oblasti, skvělé lidi, transylvánská města, saské opevněné kostely, deltu Dunaje, krajany - a plno dalších věcí. Myslím, že vzhledem k dojezdové vzdálenosti z Čech (asi 10 hodin do prvních hor s propastmi a jeskyněmi) je to opravdu nedoceněná země. Má v sobě obrovský potenciál. Trochu se toho sice bojím, ale já už jsem si samotu v Rumunsku užil a teď mířím dál na jihovýchod.

Když jsme u těch krajanů - jak ses ocitl konkrétně v Banátu?
Původně jsem do Banátu vůbec nechtěl jezdit, s partou přátel jsme vandrovali spíš po karpatských hřebenech - čím blíž k Ukrajině, tím líp. Nechtěli jsme moc potkávat lidi - skvělí Rumuni nám ovšem samozřejmě nevadili. Ten Banát je dílem náhody a odpovědnost neseš ty, Honza Duben a také náš ředitel. Když jste napsali maily asi třem stům středních škol, že byste byli rádi, aby z nich k vám přijely expedice, tak můj ředitel, znalec Rumunska, zavětřil a přeposlal mi to. To byl rok 2009 a následně jsme v Tisé zjistili, že Eibenthál vlastně znamená Tisové údolí, něco jsme popili, a za pár měsíců jsem v Banátu.. Občas přemýšlím, jestli by mi bez vás nebylo líp. Ale pak si vzpomenu na Jeníka Jagera a jeho ženu Anušku, na salaš na Známanách, na ten Dunaj pod Eibenthálem nebo na Edgara a jeho hospodokrámek s pinčesem a vím, že to byl osud.

Do Banátu jsi ale nepřijel sám. Že ne?
No to ne, se mnou dorazil autobus studentů a pár odvážných dospěláků a pak každý rok minimálně jeden, občas dva a jednou i tři teplické autobusy. Studentské expedice, které nazýváme GEB (Gymnaziální expedice Banát), jsou nedílnou součástí sezóny v Banátu. V Banátu bylo už víc než 500 teplických studentů a 300 dospělých, mnoho z nich se vrací. Spolu s kamarádem Michalem nabízíme pomocnou ruku učitelům, ředitelům i rodičům - napište a my vaši školu dostaneme do Banátu. Školní expedice je to nejlepší, co se studenty během výuky zažívám. Navíc mí současní i bývalí studenti tvoří základ brigádníků na festivalu - tedy spolu s místní omladinou a kočkama z medicíny. Vůbec nechápu, jak stíhají pracovat, pařit a zároveň si to užívat. A navíc se v době “nefestivalové” vracejí s přáteli šlapat mezi šesti českými vesnicemi nebo dokonce po karpatských hřebenech s batůžkem - to je mnohonásobně lepší pedagogický výsledek než když jsem za katedrou. Tam mě stejně nikdo neposlouchá.

Zmínil jsi Festival Banát. Měli jsme spolu docela dlouhou diskusi, jestli má smysl festival organizovat nebo ne...
Jo, nevěřil jsem tomu a na prvních ročnících jsem ani nebyl. Přesvědčili mě až moji kamarádi čeští Rumuni, kteří - abych je citoval - si za čtyři dny rámusu vydělají na půl roku. Poslední kapkou byl pan farář Mašek, který řekl, že když festival pomůže, ať tedy je. A rychle odjel za kopec do Bígru. Náhodou jsem se pak při cestě z Albánie ocitl jako záskok v kamínu (kulturním domě) a teď už nastálo s radostí pomáhám organizovat přednášky, divadla a filmové projekce během festivalu. Nazývám se šéfem kamínu a dělá mi to dobře, protože jsem ješitný.  Baví mně ty lidi, kteří se potkávají a navzájem se višňovkují, baví mě ten šrumec v noci  U Medvěda. Navíc je inspirující, jak se promíchávají skvělé osobnosti typu Tomáš Sedláček nebo Láďa Zibura s návštěvníky, do toho mezi lidmi pobrnkávají (později vyřvávají) u Medvěda  torza kapel Květy nebo Zrní a všechno sledují mí studenti třeba s poněkud nejistým pozdněvečerním či brzyranním Baumaxou. A já koukám jako blbec, jak se ti ovišňovkovaní návštěvnící, kteří do rána pařili,  nasunou do kamínu a sledují docela náročné dokumenty - jsme jediné místo na světě, kde se pro někoho jiného než pro Rumuny promítají náročné dokumenty One World Romania.  A i letos v Rychlebských horách se to vyvedlo.  Na chvíli se vždycky vrátí šedesátky, nebo alespoň devadesátky. A nebo stárnu. A nebo tak nějak. Jak si jednou řekl - Festival Banát je filtr na idioty. A já tím filtrem náhodou propadl, taxe omlouvám. 

Takže velká pohoda?
Ty chvilky pohody na fesťáku nebo na expedicích si vychutnávám, to je jasný, Ale celkově moc pohoda není, protože naším cílem je udržet na místě krajany, aby neodcházeli z Banátu,  a to se dlouhodobě moc nedařilo. Snažíme se, aby sem lidi jezdili pravidelně, aby bydleli u místních, a aby měli takový servis a nabídku aktivit,že tu zůstanou několik dní. Kdysi se tomu říkávalo agroturistika, ale myslím, že je to fakt spíš soužití. Bydlete u místních v duchnách s teplou vodou a s domácím jídlem, poseďte si s nimi večer a přes den špacírujte nebo sportujte. Nebo jim pomozte podojit jalovici nebo vola. Využijte nově značené turistické cesty nebo cyklostezky, užijte si nový lezecký resort kousek od Eibenthálu… Skvělou práci v tomhle směru odvedl Fík (Ivo Dokoupil) z Člověka v tísni, dnes už je jednoduché zavolat na české číslo a domluvit si ubytování s jasný standardem, to znamená peřinu, teplou vodu a jídlo za skvělou cenu.

Zmínil jsi lezení v Banátu? Co si pod tím můžu představit?
Kousek od českých banátských vesnic za lázněmi Baile Herculane vylezl Adam Ondra nejtěžší evropskou cestu, ale to není naše ambice. Navíc to lezl zbytečně pomalu, viděl jsem tam lepší chyty a byl bych nahoře mnohem rychleji než amatér Ondra. Ale k věci, mí teplicko-pražští kamarádi, se kterými už desítky let organizuju horolezecký tábor v Českém ráji, vyvedli a dokonale popsali desítky cest v čarokrásném svahu nad Dunajem v srbsky mluvící rumunské vesnici Svinita. Autem je to z Eibenthálu necelá půlhodinka a zaleze si fakt každý. Je to koncipováno i pro začínající lezce, klidně rodiny s dětmi, ale jsou tam i těžší cesty. Já si ale nezalezu.. Mám totiž dva problémy, které mi znemožňují být vynikajícím horolezcem - bojím se a nemám sílu. Vím, že jsou to drobnosti, jinak jsem totiž dokonale připraven. Takže s tím Adamem Ondrou jsem trochu kecal.

Co dál s Banátem?
Už jsem trochu propadal trudomyslnosti, ale ve chvíli, kdy někteří mladí krajané zůstávají v Banátu, v době, kdy se na Rovensku rodí děti, a v momentě, kdy se podařilo zaměstnat 15 lidí z Eibethálu, postihlo mě znietzschehonic veselí, které bývá jindy zpúsobeno spíš místním destilovaným ovocem. Navíc se podařilo zapojit plno aktivních a zajímavých lidí z Čech, skvělá je spolupráce se Spolkem pro děti z Banátu, který za manuální podpory přátel staví dětská hřiště v českých vesnicích a tím nabízí místním dětem trávit volný čas v Eibenthale, Gerniku i ve Svaté Heleně příjemněji. Jedním z pilířů stavby dětských hřišť je i můj kámošl Michal Kašpar z prestižní školy Open Gate, Další část peněz přichází z bájné žižkovské hospody U Vystřelenýho oka, krásná majitelka Pavla je milovnicí Banátu a předcvičuje na festivalu jógu - tak učinila i letos v Račím údolí. A také pravidelně právě na Žižkově pořádá každé září charitativní koncert, který podstatně přispívá k financování dětských hřišť. Za svůj majstrštyk považuju, že se nám podařilo na festival do Banátu dostat i performera a artrockera Nargyho, který pod pseudonymem “Neznámý srbský písničkář” odehrál koncert na hlavní stage v Ujbányi a navíc vyzdobil kamín (kulturní dům) postmoderními malbami, které ovšem ctí místní folklórní tradici. Jdeme prostě krůček po krůčku a nebojíme se experimentů.

A plány do budoucna?
V Rumunsku i na celém Balkáně je takzvané “plánování” nejméně oblíbená lidská činnost, tedy hned po třídění odpadu. Ale pokud jde o Banát, snažíme se, aby se víc do hry dostala srbská oblast Banátu s českou menšinou. Hodně místních Čechů odešlo do srbských měst, je tam mnohem více smíšených manželství. Říkal jsem Štěpáne smíšených, ne směšných, ok?  Ale ono to půjde. jak říkají intelektuálové z fotbalového prostředí - kontakt tam byl a tak jsem (do toho) spadnul., Ve vesnici s největším počtem dětí mimo Českou republiku - tedy v srbské Kruščici - působí skvělý učitel Standa Havel, s ním je parádní spolupráce. Teď v srpnu 2020 se mu narodilo páté dítě, je skvělý otec a nejúspěšnější český zahraniční trenér,  jeho dorostenecký fotbalový tým Ratar Kruščica poráží kluky z okolních srbských vesnic. Tam je potřeba pomoci, snad se mi podaří tam nějak pomoci.

Myslel jsem i tvé osobní plány.
Aha, no jak stárnu, odešel jsem z Teplic na vesnici do Tisé. Je mi tam fajn, žiju tam jako Rumun.. A v létě bloudím na samotáře (a občas i s přáteli) Rumunskem, Makedonií, Kosovem a Albánií. Ale nejlepší je samozřejmě Rumunsko. Jen už tam jsou občas na zastávkách jízdní řády, to mi moc nevyhovuje, potřebuju to trochu víc na pank. Dneska už v Rumunsku jasně víte, že autobus pojede v sudé pondělí a liché století, to už není žádná loterie. To v devadesátkách nebývalo, proto mířím víc na jihovýchod, kde si autobus musíš prostě stopnout. A to i v případě, že nevypadá jako autobus, jede jindy a jinam než chceš. a ani to není autobus a má samopal.. Ale prostě to jede. Jestli to není jasné, vysvětlím to U Medvěda v Eibenthále. Taky zkouším s přáteli uspět ve volbách do kraje tak, aby to na Ústecku  fungovalo alespoň jako v Rumunsku, ale obávám se, že nebude líp.

Díky za rozhovor.
Není zač, ale máš smůlu, já ještě nekončím. Chtěl jsem ještě říct, že tahle čínská koronakrize má drsnej dopad na českou menšinu v Rumunsku a Srbsku. Pokud tam nebudou jezdit lidi, tak komunita zmizí a  zůstane tam jen skanzen bez života s profesionálními průvodci. Už to, že se letošní festival musel přesunout do Slezska, způsobilo vážné ekonomické problémy mnoha rodinám. Naštěstí se podařilo vybrat místo - a za to děkuju Štěpáne speciálně tobě - které s sebou nese genius loci tolik podobný Eibenthálu.  Slibme si, že až tohle všechno pomine, vyrazíme všichni do Banátu a zkusíme jim pomoct tím, že tam budeme bydlet v domech z 19. století, jíst (skvěle), pít Ursus, pálenku a višňovku a vlastně jen tak pobývat. A mluvit banátsky. Nýčko naleju motorínu do družby, posekám bagram, popiju cujku z lozy a půjdu na kutě na hutvajdu. 

Díky za rozhovor

Opakuješ se