Čeští učitelé v Banátu

Historie českých učitelů v Banátu je poměrně dlouhá, začíná v 60. letech 19. století a pokračuje za první republiky. V novodobé historii (od 90. let 20. století) jsou čeští učitelé ke krajanské komunitě v Rumunsku, stejně jako do dalších destinací v Evropě, Americe, Asii i Austrálii, vysíláni v rámci programu Podpory českého kulturního dědictví v zahraničí Domu zahraniční spolupráce, což je instituce, která zaštiťuje i např. program Erasmus+. 

Zájemce o tuto práci musí být absolvent češtiny na VŠ s několikaletou praxí, který má ideálně zkušenost s krajany, absolvoval dlouhodobý pobyt v zahraničí, umí hrát na hudební nástroj, věnuje se divadlu nebo tanci a disponuje novinářskými zkušenostmi. Výběrové řízení na nový školní rok bývá vyhlašováno v lednu. Učitel získává smlouvu na jeden školní rok, kterou si bez dalšího výběrového řízení může prodloužit až na čtyři roky, pokud na svou práci každoročně získá pozitivní reference funkcionářů krajanské organizace a ambasády. Pro případný pátý a šestý rok je třeba uspět v novém výběrovém řízení.

V současnosti se z České republiky vysílají do Rumunska učitelé dva, jeden pro Eibenthal a Oršavu, druhý pro Svatou Helenu, Novou Moldavu a Temešvár. Do Srbska pak DZS vysílá jednoho učitele pro oblast Češko Selo, Kruščica a Bela Crkva. Pracovní úvazek učitele je poměrně nabitý. Během týdne po dopoledních učí češtinu na českých základních školách, odpoledne a večer se věnuje zájmové činnosti s dětmi i dospělými, o víkendech se konají festivaly a další akce. V agendě učitele je psaní a redakce časopisů, organizování společenských a kulturních akcí, spolupráce s místními lidmi, krajanskou organizací i např. neziskovými organizacemi působícími v regionu. Každoročně učitel sepisuje podrobnou „Závěrečnou zprávu o svém působení“, kterou si můžete přečíst ZDE

Současní učitelé sdílejí své aktivity na: 

• facebookové stránce HezkyČesky v Banátu
• celobanátském časopisu Český Banát
• krajanských časopisech Okénko, Eibenthalské období
• youtube kanálu TV Český Banát 

Alena Havlová
učitelka v srbském Banátu (Bela Crkva, České Selo, Kruščice, Vršac)

Co tě k práci učitelky v srbském Banátu přivedlo?
Pracovala jsem na školách ve Velké Británii a mně i mému muži scházela práce s češtinou. Založili jsme proto českou a slovenskou školu Newport (Wales). Ta se zaměřovala na sobotní výuku češtiny
a reálií pro děti expatů (pozn. osoba, která na určité časové období vycestuje do jiné země, kde pracuje nebo žije). Práce nás moc bavila a zrodila se myšlenka, že bychom ji mohli mít jako hlavní zaměstnání, a ne jen jako víkendovou dobrovolnickou činnost. V té době jsme na internetu sledovali informace o rumunském Banátu. Lákala nás ta příroda a život na vsi. V britském velkoměstě a často sychravém počasí to nebylo ono.
V roce 2016 byl vyhlášen konkurz na pozici učitele na Svaté Heleně
a Gerniku, ale tehdy to nedopadlo. Místo získala Katka Rohálová, která nám doporučila zkusit štěstí o rok později v Srbsku. Standa (můj muž) konkurz vyhrál, ale přiznám se, že se nám tam moc nechtělo. Plán byl po roce přejít do rumunského Banátu. Ale to jsme netušili, že se nám Srbsko stane domovem, kde zůstáváme rekordní dobu – už osmý školní rok. Maximální doba pro působení jednoho učitele je šest
let. Když Standovi skončilo toto období, podařilo se mi úspěšně projít konkurzem. Můžeme tak oba pokračovat v rozdělané práci, jen
s prohozenými rolemi učitele a dobrovolníka.

Jaké to bylo začít žít a pracovat v Banátu?
Přestože jsem byla předem informovaná, co mě čeká, první kontakt se srbským Banátem byl šok. Stěhovali jsme se z Británie
a Rumunsko ani Srbsko jsme nikdy předtím nenavštívili. Těsně
před odjezdem nás čekalo zakoupení našeho prvního auta a řešení otázky, kam složit celou domácnost, která z Walesu doputovala
v krabicích do přestupní stanice Česko k rodině, kde jsme se na pár týdnů usídlili. To vše bylo pro nás samo o sobě dobrodružstvím ještě před první cestou na Balkán.
Po příjezdu do srbské Kruščice mě zaskočila absence asfaltových silnic. Na ten dusivý prach, který se zvedl po zaparkování u etnodomu, kde by měla od září probíhat výuka, nezapomenu nikdy.
Etnodům je prastaré stavení s historií české rodiny Škornjičků. Učebna tu vznikla z maštale a byla velmi skromně zařízena jednou žárovkou, kamny na dřevo, několika starými lavicemi s ostrými hranami a rozpadajícími se židlemi. Obdobný šok přineslo setkání
s chalupou, která se měla stát domovem pro moji rodinu. Bylo nutné
tam zavést vodu, postavit koupelnu a komín, vyměnit okna… Dnes po více jak sedmi letech práce a života zejména v Kruščici vnímám ta místa úplně jinak – jsou spojena s desítkami krásných momentů
z výuky, kulturních akcí či rodinných momentů. Ale přiznávám, že začátek nebyl vůbec lehký.

Co tě potěšilo?
Potěšil mě zájem a srdečnost místních a to, jak dobře si lidé předávají informace i bez internetu či „infopanelů“. Už po týdnu v Banátu jsem měla pocit, že vím „všechno“. Během rekonstrukce našeho nového bydliště se u nás vystřídala snad většina obyvatel vesnice.
Po večerech Standa navštěvoval krajany a vracel se s plnou hlavou příběhů a batohem naplněným marmeládami, rakijí či ovocem
a zeleninou.

Co bylo naopak těžké?
Můžu zůstat právě u těch návštěv a marmelád. Tehdy mě překvapilo,
proč naše předchůdkyně Ilona Kirchnerová mluvila o velké vytíženosti. Zmínila, že měla málokdy volný víkend. Její rozvrh obsahoval zhruba dvě výukové jednotky denně. Vypadalo to tak jednoduše. K tomu se sice během týdne připravovalo rozhlasové vysílání, sepisovaly rozhovory, dělaly překlady, o víkendu se občas jezdilo na folklorní
akce, ale i tak se mi to zpočátku nezdálo tak náročné. Jenže když už jsme si doma sedli, že si oddechneme, přišel nějaký strejček „na kafu“ či bylo nutné někomu oplatit návštěvu. Ukázalo se, že pracovní rozvrh je ve skutečnosti plný sedm dní v týdnu a posezení s krajany je podobně důležité jako výuka češtiny, možná i důležitější.
Jednou jsem na poslední chvíli připravovala certifikáty pro studenty češtiny, které se měly ten den předávat. Standa šel mezitím na „povinnou“ návštěvu. Pro krajany bylo nepřijatelné, že přišel beze mě. Nenechali si vysvětlit, že nemohu přesunout poslední předprázdninové setkání se studenty. Odmítat pohostinnost krajanů bývá nepříjemné, ale někdy nutné. 
A asi nejtěžší pro mě bylo zvyknout si na jiné vnímání času a plnění závazků v předem domluveném termínu. Na „majstora“, opraváře pračky přezdívaného Blesk, se čeká i tři týdny. Slíbená týdenní výroba gauče, na kterém jsme měli jako rodina spát, trvala dva měsíce
a výsledek byl pochybné kvality a bez polštářů – ty byly ve výrobě další tři týdny. A nebo oslavy a narozeniny: český dům v Kruščici je pronajímán k oslavám, pro které byla nejednou zrušena výuka češtiny.
Takže učitel musí být chtě nechtě flexibilní a být připraven na náhradní řešení, což je někdy nad rámec možností.

Co tě na práci a životě v Banátu baví?
Jsem nadšená ze svobody, jakou pro výuku a další práci mám. Rozvrh, obsah i forma výuky je z velké části na mně. Každý učitel přináší do destinace „to svoje“ – můj muž založil fotbalový tým
a zorganizoval celou řadu společenských akcí, já se věnuji výtvarným projektům, fotografuji, tvořím plakáty či spravuji sociální sítě. Také spolupracuji na tvorbě televizního vysílání, což je pro mě velkou výzvou. Líbí se mi, že práce v Srbsku je velmi různorodá a ta škála možností je nevyčerpatelná. I proto velmi vítám příchod studentů na pracovní stáže v rámci programu Erasmus+. Díky nim se můžeme
pouštět do projektů, na které by krajanský učitel už neměl prostor.

Jak se učí čeština?
Hlavní část výuky probíhá večer v rámci besed a Domu dětí
a mládeže. Věkové rozmezí studentů je od 3 do 85 let a stejně tak je široká i škála úrovně češtiny. Například v České besedě Vršac se ve stejném čase schází postarší krajané s krásnou češtinou se Srby, kteří se chtějí učit gramatiku a reálie – takže je obvykle potřeba skloubit diskuzní kroužek rodilých mluvčích s výukou studijní skupiny
a začátečníků.
V mateřské škole učím pravidelně, na základní či střední školy přicházím podle domluvy k realizaci projektů (např. výtvarná dílna
u příležitosti výstavy Franze Kafky v Bele Crkvi, výročí od narození Bedřicha Smetany apod.).
Výuka dětí probíhá hravější formou. Standa se intenzivně věnuje sportu a před 7 lety vymyslel pravidlo: „Kdo chce hrát fotbal, musí chodit na kurz češtiny.“ Tehdy jsme měli plné třídy dětí s dobrou znalostí češtiny. Teď studentů sice ubylo (odrostli či se odstěhovali do zahraničí), ale díky nadšené a intenzivní práci Standy mám zájemců o výuku češtiny stále dost. Tak snad se mi podaří jejich zájem udržet a tyto řady ještě rozšířit skrze výtvarné projekty, které
děláme s místní výtvarnicí Terezou Stamenković Klepaček.
Snažím se s místními českými spolky a školami realizovat co nejvíce
mimoškolních aktivit, např. bicykliádu česko-srbského přátelství do Českého Sela, Noc s Andersenem, eko dny, Banat cup a další, kde mají příležitost setkat se s češtinou i ti, co na výuku nechodí.

Jak zvládáš srbské divoké psy, těžší životní podmínky a srbskou
vznětlivější povahu a náročnou byrokracii?
Se psy jsem neměla nikdy problém. Nebojím se jich a asi to cítí. Ale zrovna před pár dny jeden kousl mého kolegu v Bele Crkvi. Tak mám asi i štěstí. Se srbskou povahou mám povětšinou dobrou zkušenost. S byrokracií je to opravdu náročnější, ale když se obrníme trpělivostí
a víme, že to chce čas, většinou to dobře dopadne. Otázka je, co jsou těžší životní podmínky. Je sice pravda, že hodně času nám zabere
cestování, příprava dřeva na zimu, každodenní vaření, ale zase žijeme v kultuře, kde se tolik nespěchá, takže když přivezu dítě později do hudební školy, nikdo se na mě zlobit nebude a to pro mě znamená moc. Při šesti dětech se nám nedaří vše stihnout, i když se
opravdu snažíme.

Líbí se dětem v Srbsku? Nechtějí starší z vašich dětí třeba zkusit
život v Česku?
To je dobrá otázka. Rodiče, co cestují s dětmi za prací do zahraničí, vědí, jak velké je toto téma. Našim dětem se v Srbsku líbí a vliv na to má určitě i to, že v době příchodu byly nejstaršímu synovi 4 roky, druhý syn měl 2 a nejmladší dcera 9 měsíců. V Srbsku se nám narodily další tři děti, žijí tedy ve svém rodišti. Starší děti se narodily
v Británii. I tak vnímají Česko jako svoji domovinu, jezdí tam rády. Život tam v rámci možností zkoušíme – děti tam jsou zapsány na základní škole, trávíme tam dovolenou. Ale jelikož je pro nás
v současné době návštěva České republiky většinou o kolečku zkoušek z českého jazyka a vlastivědy a maratonu návštěv, rádi se všichni vracíme do Srbska.

Jakou roli ve vašem rozhodování hrály právě vaše děti?
Rozhodující. S malými dětmi nám nevyhovoval život ve městě. I bez nich by nás lákala vesnice, ale profesionál, který tráví většinu dne
v práci, to možná neřeší tolik, jako rodič, který potřebuje pohodu pro každodenní maličkosti. Se šesti dětmi se nám v Banátu žije mnohem lehčeji než tehdy se třemi v britském městě. I balkánská mentalita
dělá hodně. Děti jsou všude vítány.

Jaké jsou tvoje úspěchy a vize?
Obrovskou práci odvedl a odvádí Standa, což pro mě znamenalo přebrat po něm připravené zázemí pro výuku, projekty a mít dosah
k potřebným kontaktům.
Velkým úspěchem je, když mají studenti zájem o další vzdělávání –
např. o Letní školu slovanských studií či přímo o univerzitní studium
v České republice. Mám velkou radost ze studenta Sredojeva Vitomirova, který se díky své píli dostal ze Srbska až na operační sály kardiochirurgie do Ústí nad Labem jako asistent. Je to Srb, jehož motivací bylo naučit se česky, aby mohl pracovat v české nemocnici.
Dnes na něm nikdo nepozná, že není rodilý mluvčí. Ivona Bužek nedávno dokončila na výbornou bakalářské studium na Univerzitě Karlově, byla přijata jako klavíristka do Národního divadla a účastnila se jako překladatelka setkání prezidenta Petra Pavla se srbskými hosty.
Ivona získala studijní stipendium, které jí poskytla Hlávkova nadace. To je možnost, kterou můžeme nabídnout našim studentům, ale málokdo ji využije, protože podmínkou je studium v českém jazyce
a to bývá náročné i pro krajany, kteří v rodinách mluví prvním
jazykem česky.
Do úspěchů poslední doby patří založení České školy Banát, jejímž cílem je propojování krajanů, přijímání stážistů, vytváření spolupráce
s českými školami apod. Pro mě to znamená velké ulehčení
i zefektivnění práce. Spravuji několik skupin a stránek krajanů na sociálních sítích, což zabírá hodně času, zároveň dosah je omezený.
A protože opakovaně narážím na to, že na srbský Banát se zapomíná, moc bych si přála, aby Česká škola Banát toto pomohla změnit.
S Českou školou máme velké plány!

Lukáš Daňo
učitel v rumunském Banátu (Svatá Helena, Gerhardinum Temešvár)

Tak to vezmeme od začátku – odkud pocházíš?
Narodil jsem se a vyrostl v Brně. Rodiče mám z Moravy i z Čech, příbuzné mám proto na obou stranách České republiky a rád je navštěvuji.

Jak se stalo, že jsi českým učitelem v Rumunsku?
Především jsem musel úspěšně projít výběrovým řízením, což bylo docela náročné a celý proces trval několik měsíců. Už během stáže
v roce 2022 jsem si ale Banát zamiloval a věděl, že pokud se místo uvolní, o pozici českého učitele u krajanů bych se jednou chtěl ucházet. Jen jsem nečekal, že to přijde tak brzy.
Od své stáže jsem v českých vesnicích strávil několik krásných týdnů, které mi změnily život. Na Svaté Heleně zrovna pobíhalo nechtěné štěně – dnes můj nejlepší psí kamarád Falkor. S přáteli jsme zažili krásný čas při pěším přechodu ze Svaté Heleny až do Eibenthalu.
Prožil jsem tu folklorní festivaly: na Gerniku i Svaté Heleně, už tři ročníky skvělého festivalu Banát a hlavně nezapomenutelnou oslavu výročí 200 let Svaté Heleny.

Byl to pro tebe šok přestěhovat se z Česka do Rumunska?
Díky předchozí zkušenosti s Banátem i jinými dlouhodobými pobyty
v zahraničí mě tentokrát žádný šok nečekal.

Kde všude jsi pobýval?
Díky studiu jsem se dostal na různá místa. Několik měsíců jsem za dob studia pracoval v Londýně, byl jsem na studijním pobytu Erasmus+ v Portugalsku, v Lisabonu, na pracovní stáži tady na Svaté Heleně, a pak, také na celý semestr, ve španělském Madridu.

Takže umíš kromě angličtiny i další jazyky?
Angličtinu mám vystudovanou a na studijních pobytech jsem se obstojně naučil portugalsky, což je ke španělštině jen kousek. Ta znalost mi umožňuje někdy rozumět rumunštině, kterou už jsem trošku poznal a momentálně ji pasivně nasávám.

Co tě tady nejvíc překvapilo?
Odlišné vnímání života a smrti. Dál mě asi nikdy nepřestane fascinovat, že v těchto končinách, stovky kilometrů od hranic
s Českou republikou, se mluví plynule česky.

Co tě tady nejvíc potěšilo?
To, jak mě místní lidé přijali. Že jsou velmi srdeční a navzájem si pomáhají.

Co je tu pro tebe nejtěžší?
Najít balanc mezi veškerou činností – množstvím práce, kterou tady jako učitelé vykonáváme, a časem na odpočinek, abych měl pro práci co nejčistší mysl.

Co tě tady nejvíc baví?
Je toho víc, například mě velmi baví objevovat krásy banátské češtiny, ať už při výuce s dětmi nebo mimo školu při posezení s krajany.

Kde všude v Banátu učíš?
Mám dvě hlavní působiště – Svatou Helenu a Temešvár. Každý týden ale ještě jezdím učit do Nové Moldavy a jednu hodinu češtiny týdně mám online se středoškoláky.

Proč sis vybral zrovna Svatou Helenu a kde se vzal Temešvár?
Na Svaté Heleně jsem byl na pracovní stáži, prožil jsem tam krásný čas a znám už nějakou dobu místní obyvatele, hlavně děti. Moje předchůdkyně Klára Jíchová učila ještě na Gerniku, Temešvár jej vystřídal až letos. Původně jsem počítal se stejným úvazkem, ale když mi bylo řečeno, že v Temešváru jsou rodiny s původem z českých vesnic a až 20 dětí, které by rády chodily na češtinu, dávalo mi smysl se jich ujmout.

Jak je to v současnosti s Gernikem?
Na Gerniku je bohužel zlomek dětí. Musel jsem učinit těžkou volbu
a vybrat jednu destinaci – jezdit do Gerniku by nebylo efektivní, když máme tolik dětí v Temešváru. Jsme ale domluvení s ředitelem Josefem Boudou, že přibližně každé tři týdny přijedou na Gernik stážistky a stráví tam několik hodin. Zkrátka udělají pro děti buď výuku, anebo nějaký volnočasový kroužek.
Mrzí mě to, protože Gernik mám moc rád a vždy se do něj rád vracím. Už nějakou dobu znám také některé místní obyvatele a při každé návštěvě vesnice poznávám další milé lidi. Gernik má zajímavé rozložení a je obklopený nádhernými kopci s nezaměnitelnou krajinou a nádhernou přírodou. Je to krásná vesnice, ve které doufám ještě budu mít možnost strávit pěkný čas. Věřím, že gernická škola také půjde nahoru.

Jaká je tedy situace v Temešváru a jak probíhala domluva?
Před začátkem školního roku jsem se dozvěděl, že by na češtinu mohlo chodit až 20 dětí s původem z českých vesnic. Teď jich chodí 17 a v budoucnu by se ještě další měly přidat. Věděl jsem, že cestovat každý týden ze Svaté Heleny do Temešváru skoro 170 kilometrů tam a 170 kilometrů zpátky může být náročné, ale jsem rád, že jsem souhlasil.
V září jsme začali a máme za sebou už několik týdnů češtiny. Dojíždění je sice někdy únavné, ale mám tam zařízené ubytování
a děti chodí na češtinu rády a pravidelně. Je na nich vidět, jak je hodiny baví a čeština zajímá, jsou velmi motivované a staly se přáteli,
z toho mám největší radost.

Neznaly se z dřívějška?
Některé se znaly, ale zdaleka ne všechny. Po těch několika týdnech už se ale skamarádily a hlavně o sobě ví, což je podle mě hrozně důležité, že děti původem z českých vesnic spolu udržují kontakt
a mohou se společně v češtině zlepšovat.

Teď zase něco trochu jiného – jak zvládáš rumunské silnice, těžší životní podmínky a rumunské psy?
Rumunské silnice se mi zdají, pokud zrovna nejedu na Gernik,
v dobrém stavu. Až mě někdy překvapuje, v jak dobrém.
Vše zmíněné už jsem si tak nějak zažil před dvěma lety na stáži, takže jsem věděl, do čeho jdu. Životní podmínky mi nepřijdou o moc těžší než v Česku, ale úroveň komfortu je nižší, to ano – když chci teplo, musím si zatopit a udržovat oheň, jinak tady mám vše, na co jsem zvyklý z domova.
Největší rozdíl pro mě představují místní teploty. Doma v Brně jsem za poslední roky zvyklý, že zima už téměř nebývá – moc silně nefouká
a mrzne jen pár týdnů v roce. Navíc jsou všechny budovy krásně vyhřáté, a když nepotřebuji, ven ani moc nemusím.
Na Svaté Heleně se venku nacházím často, jelikož někam přecházím – do školy, kamínu; když někdo něco potřebuje, přesouvám se do Moldavy nebo Temešváru a tak dále. Zkrátka to, co je potřeba v rámci mé práce, ale i ve volném čase, kdy chodím rád na procházky nebo běhat se svým parťákem Falkem.
No, a psi… Vždy jsem na ně myslím připravený, vybavený minimálně několika kameny. Zatím nemám vyloženě špatnou zkušenost, ale strach už jsem párkrát měl. Naposledy teď v listopadu, když jsem šel s Falkem pěšky na Gernik. Nad Helenou, u posledního větrníku, se
za námi z ničeho nic objevila smečka šesti velkých psů, kteří na nás štěkali a pomalu se přibližovali. Když jsem po nich hodil pár šutráků, začali se naštěstí stahovat zpátky. Že jim to ale trvalo, než nám zmizeli z dohledu.

Jaká máš přání a jaké plány?
Přeji si hlavně důstojně navázat na skvělou práci ostatních českých učitelů v oblasti a udržovat kvalitní standard výuky češtiny v Českém Banátu. Jeden plán už je splněný – nastartovat výuku českého jazyka v Temešváru, z toho mám velkou radost. Další se rýsují, ale pro tento školní rok mám za cíl především udržet a podporovat vše, co zde roky funguje.

Otázky na Kláru Jíchovou, bývalou učitelku na Svaté Heleně a Gerniku

Jak se stalo, že pracuješ v českých vesnicích v Rumunsku?
Byl to můj sen už od dvaceti let, ale dřív jsem to nestihla… 

Proč zrovna Gernik a Helena?
Tyto vesnice a jejich krásné okolí jsem si zamilovala asi před deseti lety, když jsme s rodinou pobývali u krajanů v Srbsku a sem jsme jezdili na dovolenou. A loni krátce před výběrovým řízením mě k tomu povzbudili gerničtí muzikanti, kteří hráli u nás ve Všeradicích ve Středočeském kraji na zábavě pro krajany přestěhované do ČR. 

Jak zvládáš rumunské psy, internet a vozovky?
Na psy jsem zvolila strategii, že buď jim dám nažrat já, nebo oni sežerou mě. A výsledkem je, že mě milují až moc. Internet už běhá na Heleně i Gerniku tak dobře, že jsem se dokonce jako jediný přispěvatel v prosincovém živém vysílání rumunského ministerstva školství nesekala. A vozovky? Tam musím být opatrná. Nejnáročnější je, když bahnité koleje od traktorů zmrznou nebo když se poslední úsek serpentin pod Gernikem vyhlásí za veřejnou sjezdovku.

Byl to pro tebe šok přestěhovat se z Česka do Rumunska?
Ano, ale ne v tom smyslu, jak by člověk čekal. Život na vesnici, topení v kamnech a bahno zažívám i doma… Šokem pro mě bylo octnout se na podzim na pár týdnů po mnoha letech bez zbývajících pěti členů naší rodiny a mít prostor si trochu srovnat myšlenky a pocity. Různé rumunské specialitky mě nešokují, spíš pobaví. Jako třeba, když mi paní policistka na imigračním oddělení odmítla uznat cestovní pojištění v angličtině s tím, že musí mít buď něco rumunského, nebo zalaminovaného. A pak ji uspokojila kartička české OZP.

Co tě tady nejvíc překvapilo?
Byla jsem připravená na leccos, ale ne na to, že zhruba po měsíci už tady budu mít velmi blízké lidi. To mě překvapilo velmi příjemně. A že mě tato práce baví ještě víc, než jsem čekala.

Co tě tady nejvíc potěšilo?
Gesta vstřícnosti a podpory mnoha místních lidí, jak co se komunikace týče, tak praktické pomoci. Spousta úsměvů. 

Co je tu pro tebe nejtěžší?
Některé vztahy, to je tak asi všude. Nedostatek času na všechny nápady, povinnosti i zájmy. A vyplňování pracovních výkazů, Dům zahraniční spolupráce nám hodně často mění formuláře.

Co tě tady nejvíc baví?
Když se daří společná práce a ještě je u toho veselo, ať už s dětmi píšeme povídky, sestavujeme časopis, natáčíme film, tvoříme něco výtvarného, trénujeme folklor, hrajeme na housle nebo s dospělými nacvičujeme kostelní zpěvy. 

Co tě nejvíc nebaví?
Měkké a tvrdé i, rutinní nácvik čtení s pomalejšími čtenáři a tak podobně. Ale snažím se to dělat tak, aby to mě i děti v rámci možností těšilo a aby zbyl čas i na další věci.

Kdy ses tady nejvíc nasmála?
Je těžké říct kdy nejvíc, protože vtipkování je tu jeden z komunikačních modů… Hodně jsme se nasmáli na jaře na Gerniku, když jsme čistili koryto potoka od odpadků a do toho spontánně začaly různé písničky a divadýlka. A nejvíc pak při natáčení našeho filmu Hastrman z Heleny. Když jsem točila milostnou scénu s hastrmanem a Káčou na traktoru, smála jsem se tak, že jsem se sotva udržela. Pak jsem ale nasadila poker face a natočili jsme to velmi rychle. Herci k tomu přistoupili na rozdíl ode mě od začátku zcela profesionálně.

Jak se tady v Banátu učí čeština? 
Měla jsem tu skvělé předchůdce, Petra Skořepu a Katku Roháľovou, takže helenské a gernické děti vládnou velmi dobrou mluvenou češtinou, studijní děti i dobře píšou. Pracuju s nimi na zvládnutí základních pravopisných pravidel, čtení s porozuměním, tvůrčím psaní a vyprávění příběhů. Se středoškolskou mládeží na odpoledních kroužcích program uzpůsobuju jejich přáním a zájmům. Věnujeme se jak čtení zajímavých populárně vědeckých článků, tak literatuře. Občas i pravopisu, jednou chtěli sami dobrovolně trénovat vyjmenovaná slova.

Co děláváš po škole?
Odpoledne a večer mívám s dětmi kroužky – výtvarku, pěvecký sbor
a kapelu, houslový soubor, angličtinu, pokročilou češtinu, filmový klub, divadlo nebo film… Na jaře jsme s dalšími českými učiteli uspořádali ekologickou akci Ukliďme Český Banát, trénovala jsem na festival se třemi kostelními sbory. Dělám si přípravy, chystám časopisy, píšu články, jednám s různými institucemi působícími v regionu. Teď třeba ladíme s pražskou Ligou lesní moudrosti tábor pro místní děti, s Post bellum jejich říjnovou filmařskou výpravu sem k nám či s jednou paní památkářkou projekt na podporu tradiční gernické architektury.

Jak jsi přežila loňský rok s covidem?
Docela dobře. Měla jsem trochu obavy, co udělá zavlečení viru do vesnic plných starých a nemocných lidí. Na Helenu to přišlo loni
v listopadu, na Gernik letos v lednu. V obou případech se do národních statistik dostaly jako pozitivní jednotky lidí, i když desítky měly stejné příznaky. U některých starších lidí to mělo drsnější průběh, ale nikdo nezemřel a žádná hysterie tady nevládla a nevládne. Ve škole jsme měli několik týdnů povinnou distanční výuku, jíž se úspěšně účastnila asi polovina dětí, zbytek jsem navštěvovala
v domácnostech. Zájmovým aktivitám jsme se věnovali v menších skupinách u dětí doma. Místo divadla jsme radši točili film. A většinu roku jsem tu měla svou distančně studující nebo pracující rodinu. 

Co z místního jídla ti nejvíc chutná?
Čerstvě vylovené ryby z Dunaje, kysané zelí a legendární zakuska. 

Jaké tady máš další plány?
Je jich hodně, zejména s ohledem na blížící se výročí 200 let od příchodu prvního osadníka na Svatou Helenu v roce 2023, ale nechci je prozrazovat… Pokud nám to ale čas a covid dovolí, ráda bych
s místními letos na podzim natočila něco vánočně laděného.
 

Otázky na Alexandra Gajdzicu, učitele
na Eibenthale

Jak se stalo, že pracuješ v českých vesnicích v Rumunsku?
Za vším hledej ženu! Když jsem po státnicích začal hledat úvazek, na Facebooku na mou milou, Alžbětu, i na mě ve stejný čas vyskočila nabídka Štěpána Slaného, že hledají učitele do Banátu. Já bych to neřešil, ale Bětka se zeptala: „Proč ne?“ Zamyslel jsem se nad tím, zavolal Štěpánovi a bylo to.

Proč zrovna Eibenthal?
Jak jsem řekl, Štěpán a kluci od festivalu chtěli ve vsi učitele-parťáka. No a protože už jsme se znali, Eibenthal byl jasná volba.

Jak zvládáš rumunské psy, internet a vozovky?
Svého rumunského psa miluju, ostatní mám rád. Zatím jsem s nimi naštěstí neměl problém. Z internetu na Ujbányji mi občas stoupne tlak, ale na běžné fungování to stačí. Pohádky pro děti a komedie pro dospělé stahuju o dovolených doma. Vozovky? Kéž by D1 vypadala jako průměrná rumunská dálnice!

Byl to pro tebe šok přestěhovat se z Česka do Rumunska?
Jasně, že byl, ale po osmi letech v Brně jsem se na to těšil. Byl to takový ten šok, který tě vyhodí tak akorát z komfortní zóny, aby
to člověka maximálně rozvíjelo.

Co tě tady nejvíc překvapilo?
Asi ten ambivalentní pocit, že jsi napůl u babičky na prázdninách
a napůl v exotické zemi. Odpoledne sbíráš fíky a večer si u českého piva zazpíváš Co jste hasiči. 

Co tě tady nejvíc potěšilo?
Jak rychle jsme se tady s Alžbětou začali cítit jako doma. Místní nás hned vzali mezi sebe, se vším nám pomohli, zažili jsme toho spolu za ten rok vážně hodně. Když jdu přes vesnici, s každým se pozdravíme, často prohodíme pár slov a usmějeme se na sebe.

Co je pro tebe tady nejtěžší?
To, co všude – vztahy! Přišli jsme do vesnice jako cizí a skoro nikoho jsme neznali. Tady na malé vsi jsou vztahy nejdůležitější. Za rok jsme navázali mnohá přátelství, ale pár lidí i pořádně naštvali. A pak i náš vztah s Alžbětou prošel zkouškou. Nikdy jsme spolu nebydleli sami
a teď spolu bydlíme i pracujeme. Naštěstí nás oba vztahy baví.

Co tě tady nejvíc baví?
Děti a práce s nimi. Mám pořád jen málo zkušeností a navíc jsem učil na středních školách. Teď, když učím i ve školce, je to občas na hlavu, ale většinou je to děsná sranda. A po dni s dětmi mě nejvíc baví jít se psem do lesa.

Co tě tady nejvíc nebaví?
Papíry. Nesnáším je a rychle mi povolí nervy, když musím pořád něco posílat do Prahy, o něco žádat, něco potvrzovat, vykazovat… Navíc teď musím řešit auto, vlastní finance, pojištění – plno věcí, které jsem jako student neřešil.

Kdy ses tady nejvíc nasmál?
Asi neumím přesně říct kdy, ale vím kde. Nahoře na Známanech na salaši u strejčka Jeníka. Je to nějaké kouzelné místo. Asi že člověk nechá všechny trable pod kopcem. Ať už jsme tam byli s lidmi ze vsi nebo s kamarády z Česka, vždycky se tam nachechtáme.

Jak se tady v Banátu učí čeština? 
Svobodně. To je asi ta největší výhoda. Nedrží vás tu pod krkem společné přijímačky ani maturita. Díky tomu je v hodinách dost prostoru pro zvědavost žáků a jejich individuální potřeby. Tomu ještě napomáhá, že jich je ve škole jen 10. Na druhou stranu učím děti
z českých, rumunských i smíšených rodin a jen v jedné třídě mám všechny děti stejně staré.

Co děláváš po škole?
Děláme s dětmi angličtinu, hrajeme na kytaru, flétnu a klavír, sportujeme nebo cvičíme lidové písničky i tance. Na to se můžete podívat v sobotu na festivalu. Taky jsme už měli pár hodin první pomoci a environmentální výchovy. Jednou týdně míváme zkoušky
s kostelním sborem a ob týden promítáme dětem pohádky. Mimoto pořád něco píšu nebo fotím a v mezičase s Alžbětou děláme přípravy.

Jak jsi přežil loňský rok s covidem?
Přežil. A spolu se mnou i všichni ze vsi. Díky Bohu za to. Já osobně si nemám na co stěžovat. Vlastně jsem byl rád, že jsem unikl karanténě ve městě a online výuce. Ta z hlediska našeho připojení nebyla prakticky možná a z hlediska toho, že těch pár dětí spolu trávilo každou volnou chvílí, nebyla ani smysluplná. Děti jsem prostě každý den nabral do auta a učili jsme se u nás doma.

Co z místního jídla ti nejvíc chutná?
Na zahradě máme zasazené brambory, cibuli a cuketu. Když se to spojí se sýrem a vejci, které kupujeme od sousedů, a kefírem, který si dělám z domácího mléka, jsem nejšťastnější.

Jaké tady máš další plány?
Chronologicky? Užít si festival a zbytek prázdnin, dotáhnout připravovanou knihu rozhovorů s pamětníky, na které s Klárou pracujeme, a vrhnout se do dalšího školního roku, který by mohl
s trochou štěstí být ještě lepší než ten uplynulý. Podařilo se nám nastartovat pár projektů a spoluprací ve vesnici i mimo ni. Hodláme dál podporovat setkávání dětí ze všech vesnic a vzít je i do Česka, navázat na úspěšnou akci Ukliďme Český Banát. Je toho hodně a pár věcí si zatím nechám pro sebe. Sledujte naši stránku HezkyČesky
v Banátu!