Čeští učitelé v Banátu

Historie českých učitelů v Banátu je poměrně dlouhá, začíná v šedesátých letech devatenáctého století a pokračuje za první republiky. V novodobé historii jsou čeští učitelé ke krajanské komunitě v Rumunsku,  stejně jako do dalších destinací v Evropě, Americe, Asii i Austrálii, vysíláni od devadesátých let v rámci programu Podpory českého kulturního dědictví v zahraničí Domu zahraniční spolupráce, což je instituce, která zaštiťuje i např. program Erasmus. 

Zájemce o tuto práci musí být absolvent češtiny na VŠ s několikaletou prací, který má ideálně zkušenost s krajany, absolvoval dlouhodobý pobyt v zahraničí, umí hrát na hudební nástroj, věnuje se divadlu nebo tanci a disponuje novinářskými zkušenostmi. Výběrové řízení na nový školní rok bývá vyhlašováno v lednu. Učitel získává smlouvu na jeden školní rok, kterou si bez dalšího výběrového řízení může prodloužit až na čtyři roky, pokud na svou práci každoročně získá pozitivní reference funkcionářů krajanské organizace a ambasády. Pro případný pátý a šestý rok je třeba uspět v novém výběrovém řízení.

V současnosti se z České republiky vysílají do Rumunska učitelé dva, jeden pro Eibenthal, Oršavu a Ešelnici, druhý pro Svatou Helenu, Gernik a Moldavu. Do Srbska pak DZS vysílá jednoho učitele pro oblst Češko Selo, Kruščica a Bela Crkva. Pracovní úvazek učitele je poměrně nabitý. Během týdne po dopoledních učí češtinu na českých základních školách, odpoledne a večer se věnuje zájmové činnosti s dětmi i dospělými, o víkendu se konají festivaly a další akce. V agendě učitele je psaní a redakce časopisů, organizování společenských a kulturních akcí, spolupráce s místními lidmi, krajanskou organizací i např. neziskovými organizacemi působícími v regionu. Každoročně učitel sepisuje podrobnou "Závěrečnou zprávu o svém působení", kterou si můžete přečíst na ZDE

Současní učitelé sdílejí své aktivity na: 

• facebookové stránce Hezkyčesky v Banátu
• celobanátském časopisu Český Banát
• krajanských časopisech Okénko, Eibenthalské období
• Český Banát a na youtube kanálu TV Český Banát 

Otázky na Kláru Jíchovou, českou učitelku na Svaté Heleně a Gerniku, kolegyni Alexandra Gajdzici

Jak se stalo, že pracuješ v českých vesnicích v Rumunsku?
Byl to můj sen už od dvaceti let, ale dřív jsem to nestihla… 

Proč zrovna Gernik a Helena?
Tyto vesnice a jejich krásné okolí jsem si zamilovala asi před deseti lety, když jsme s rodinou pobývali u krajanů v Srbsku a sem jsme jezdili na dovolenou. A loni krátce před výběrovým řízením mě k tomu povzbudili gerničtí muzikanti, kteří hráli u nás ve Všeradicích ve Středočeském kraji na zábavě pro krajany přestěhované do ČR. 

Jak zvládáš rumunské psy, internet a vozovky?
Na psy jsem zvolila strategii, že buď jim dám nažrat já, nebo oni sežerou mě. A výsledkem je, že mě milují až moc. Internet už běhá na Heleně i Gerniku tak dobře, že jsem se dokonce jako jediný přispěvatel v prosincovém živém vysílání rumunského ministerstva školství nesekala. A vozovky? Tam musím být opatrná. Nejnáročnější je, když bahnité koleje od traktorů zmrznou nebo když se poslední úsek serpentin pod Gernikem vyhlásí za veřejnou sjezdovku.

Byl to pro tebe šok přestěhovat se z Česka do Rumunska?
Ano, ale ne v tom smyslu, jak by člověk čekal. Život na vesnici, topení v kamnech a bahno zažívám i doma… Šokem pro mě bylo octnout se na podzim na pár týdnů po mnoha letech bez zbývajících pěti členů naší rodiny a mít prostor si trochu srovnat myšlenky a pocity. Různé rumunské specialitky mě nešokují, spíš pobaví. Jako třeba, když mi paní policistka na imigračním oddělení odmítla uznat cestovní pojištění v angličtině s tím, že musí mít buď něco rumunského, nebo zalaminovaného. A pak ji uspokojila kartička české OZP.

Co tě tady nejvíc překvapilo?
Byla jsem připravená na leccos, ale ne na to, že zhruba po měsíci už tady budu mít velmi blízké lidi. To mě překvapilo velmi příjemně. A že mě tato práce baví ještě víc, než jsem čekala.

Co tě tady nejvíc potěšilo?
Gesta vstřícnosti a podpory mnoha místních lidí, jak co se komunikace týče, tak praktické pomoci. Spousta úsměvů. 

Co je tu pro tebe nejtěžší?
Některé vztahy, to je tak asi všude. Nedostatek času na všechny nápady, povinnosti i zájmy. A vyplňování pracovních výkazů, Dům zahraniční spolupráce nám hodně často mění formuláře.

Co tě tady nejvíc baví?
Když se daří společná práce a ještě je u toho veselo, ať už s dětmi píšeme povídky, sestavujeme časopis, natáčíme film, tvoříme něco výtvarného, trénujeme folklor, hrajeme na housle nebo s dospělými nacvičujeme kostelní zpěvy. 

Co tě nejvíc nebaví?
Měkké a tvrdé i, rutinní nácvik čtení s pomalejšími čtenáři a tak podobně. Ale snažím se to dělat tak, aby to mě i děti v rámci možností těšilo a aby zbyl čas i na další věci.

Kdy ses tady nejvíc nasmála?
Je těžké říct kdy nejvíc, protože vtipkování je tu jeden z komunikačních modů… Hodně jsme se nasmáli na jaře na Gerniku, když jsme čistili koryto potoka od odpadků a do toho spontánně začaly různé písničky a divadýlka. A nejvíc pak při natáčení našeho filmu Hastrman z Heleny.  Když jsem točila milostnou scénu s hastrmanem a Káčou na traktoru, smála jsem se tak, že jsem se sotva udržela. Pak jsem ale nasadila poker face a natočili jsme to velmi rychle. Herci k tomu přistoupili na rozdíl ode mě od začátku zcela profesionálně.

Jak se tady v Banátu učí čeština? 
Měla jsem tu skvělé předchůdce, Petra Skořepu a Katku Roháľovou, takže helenské a gernické děti vládnou velmi dobrou mluvenou češtinou, studijní děti i dobře píšou. Pracuju s nimi na zvládnutí základních pravopisných pravidel, čtení s porozuměním, tvůrčím psaní a vyprávění příběhů. Se středoškolskou mládeží na odpoledních kroužcích program uzpůsobuju jejich přáním a zájmům. Věnujeme se jak čtení zajímavých populárně vědeckých článků, tak literatuře. Občas i pravopisu, jednou chtěli sami dobrovolně trénovat vyjmenovaná slova.

Co děláváš po škole?
Odpoledne a večer mívám s dětmi kroužky – výtvarku, pěvecký sbor a kapelu, houslový soubor, angličtinu, pokročilou češtinu, filmový klub, divadlo nebo film… Na jaře jsme s dalšími českými učiteli uspořádali ekologickou akci Ukliďme Český Banát, trénovala jsem na festival se třemi kostelními sbory. Dělám si přípravy, chystám časopisy, píšu články, jednám s různými institucemi působícími v regionu. Teď třeba ladíme s pražskou Ligou lesní moudrosti tábor pro místní děti, s Post bellum jejich říjnovou filmařskou výpravu sem k nám či s jednou paní památkářkou projekt na podporu tradiční gernické architektury.

Jak jsi přežila loňský rok s covidem?
Docela dobře. Měla jsem trochu obavy, co udělá zavlečení viru do vesnic plných starých a nemocných lidí. Na Helenu to přišlo loni v listopadu, na Gernik letos v lednu. V obou případech se do národních statistik dostaly jako pozitivní jednotky lidí, i když desítky měly stejné příznaky. U některých starších lidí to mělo drsnější průběh, ale nikdo nezemřel a žádná hysterie tady nevládla a nevládne. Ve škole jsme měli několik týdnů povinnou distanční výuku, jíž se úspěšně účastnila asi polovina dětí, zbytek jsem navštěvovala v domácnostech. Zájmovým aktivitám jsme se věnovali v menších skupinách u dětí doma. Místo divadla jsme radši točili film. A většinu roku jsem tu měla svou distančně studující nebo pracující rodinu. 

Co z místního jídla ti nejvíc chutná?
Čerstvě vylovené ryby z Dunaje, kysané zelí a legendární zakuska. 

Jaké tady máš další plány?
Je jich hodně, zejména s ohledem na blížící se výročí 200 let od příchodu prvního osadníka na Svatou Helenu v roce 2023, ale nechci je prozrazovat… Pokud nám to ale čas a covid dovolí, ráda bych s místními letos na podzim natočila něco vánočně laděného.
 

Otázky na Alexandra Gajdzicu, českého učitele v Eibenthale, kolegu Kláry Jíchové

Jak se stalo, že pracuješ v českých vesnicích v Rumunsku?
Za vším hledej ženu! Když jsem po státnicích začal hledat úvazek, na Facebooku na mou milou, Alžbětu, i na mě ve stejný čas vyskočila nabídka Štěpána Slaného, že hledají učitele do Banátu. Já bych to neřešil, ale Bětka se zeptala: „Proč ne?“ Zamyslel jsem se nad tím, zavolal Štěpánovi a bylo to.

Proč zrovna Eibenthal?
Jak jsem řekl, Štěpán a kluci od festivalu chtěli ve vsi učitele-parťáka. No a protože už jsme se znali, Eibenthal byl jasná volba.

Jak zvládáš rumunské psy, internet a vozovky?
Svého rumunského psa miluju, ostatní mám rád. Zatím jsem s nimi naštěstí neměl problém. Z internetu na Ujbányji mi občas stoupne tlak, ale na běžné fungování to stačí. Pohádky pro děti a komedie pro dospělé stahuju o dovolených doma. Vozovky? Kéž by D1 vypadala jako průměrná rumunská dálnice!

Byl to pro tebe šok přestěhovat se z Česka do Rumunska?
Jasně, že byl, ale po osmi letech v Brně jsem se na to těšil. Byl to takový ten šok, který tě vyhodí tak akorát z komfortní zóny, aby to člověka maximálně rozvíjelo.

Co tě tady nejvíc překvapilo?
Asi ten ambivalentní pocit, že jsi napůl u babičky na prázdninách a napůl v exotické zemi. Odpoledne sbíráš fíky a večer si u českého piva zazpíváš Co jste hasiči. 

Co tě tady nejvíc potěšilo?
Jak rychle jsme se tady s Alžbětou začali cítit jako doma. Místní nás hned vzali mezi sebe, se vším nám pomohli, zažili jsme toho spolu za ten rok vážně hodně. Když jdu přes vesnici, s každým se pozdravíme, často prohodíme pár slov a usmějeme se na sebe.

Co je pro tebe tady nejtěžší?
To, co všude – vztahy! Přišli jsme do vesnice jako cizí a skoro nikoho jsme neznali. Tady na malé vsi jsou vztahy nejdůležitější. Za rok jsme navázali mnohá přátelství, ale pár lidí i pořádně naštvali. A pak  i náš vztah s Alžbětou prošel zkouškou. Nikdy jsme spolu nebydleli sami a teď spolu bydlíme i pracujeme. Naštěstí nás oba vztahy baví.

Co tě tady nejvíc baví?
Děti a práce s nimi. Mám pořád jen málo zkušeností a navíc jsem učil na střeních školách. Teď, když učím i ve školce, je to občas na hlavu, ale většinou je to děsná sranda. A po dni s dětmi mě nejvíc baví jít se psem do lesa.

Co tě tady nejvíc nebaví?
Papíry. Nesnáším je a rychle mi povolí nervy, když musím pořád něco posílat do Prahy, o něco žádat, něco potvrzovat, vykazovat,… Navíc teď musím řešit auto, vlastní finance, pojištění – plno věcí, které jsem jako student neřešil.

Kdy ses tady nejvíc nasmál?
Asi neumím přesně říct kdy, ale vím kde. Nahoře na Známanech na salaši u stejčka Jeníka. Je to nějaké kouzelné místo. Asi že člověk nechá všechny trable pod kopcem. Ať už jsme tam byli s lidmi ze vsi nebo s kamarády z Česka, vždycky se tam nachechtáme.

Jak se tady v Banátu učí čeština? 
Svobodně. To je asi ta největší výhoda. Nedrží vás tu pod krkem společné přijímačky ani maturita. Díky tomu je v hodinách dost prostoru pro zvědavost žáků a jejich individuální potřeby. Tomu ještě napomáhá, že jich je ve škole jen 10. Na druhou stranu učím děti z českých, rumunských i smíšených rodin a jen v jedné třídě mám všechny děti stejně staré.

Co děláváš po škole?
Děláme s dětmi angličtinu, hrajeme na kytaru, flétnu a klavír, sportujeme nebo cvičíme lidové písničky i tance. Na to se můžete podívat v sobotu na festivalu. Taky jsme už měli pár hodin první pomoci a environmentální výchovy. Jednou týdně míváme zkoušky s kostelním sborem a ob týden promítáme dětem pohádky. Mimoto pořád něco píšu nebo fotím a v mezičase s Alžbětou děláme přípravy.

Jak jsi přežil loňský rok s covidem?
Přežil. A spolu se mnou i všichni ze vsi. Díky Bohu za to. Já osobně si nemám na co stěžovat. Vlastně jsem byl rád, že jsem unikl karanténě ve městě a online výuce. Ta z hlediska našeho připojení nebyla prakticky možná a z hlediska toho, že těch pár dětí spolu trávilo každou volnou chvílí, nebyla ani smysluplná. Děti jsem prostě každý den nabral do auta a učili jsme se u nás doma.

Co z místního jídla ti nejvíc chutná?
Na zahradě máme zasazené brambory, cibuli a cuketu. Když se to spojí se sýrem a vejci, které kupujeme od sousedů, a kefírem, který si dělám z domácího mléka, jsem nejšťastnější.

Jaké tady máš další plány?
Chronologicky? Užít si festival a zbytek prázdnin, dotáhnout připravovanou knihu rozhovorů s pamětníky, na které s Klárou pracujeme, a vrhnout se do dalšího školního roku, který by mohl s trochou štěstí být ještě lepší než ten uplynulý. Podařilo se nám nastartovat pár projektů a spoluprací ve vesnici i mimo ni. Hodláme dál podporovat setkávání dětí ze všech vesnic a vzít je i do Česka, navázat na úspěšnou akci Ukliďme Český Banát. Je toho hodně a pár věcí si zatím nechám pro sebe. Sledujte naši stránku HezkyČesky v Banátu!