České komunity na Balkánu

Další české (a slovenské) komunity na Balkánu

Naším cílem je seskupení všech zajímavých informací o českých komunitách na jednom místě. Postupem času chceme všechny informace aktualizovat. Máte-li jakékoliv informace k doplnění či zajímavé podněty, ozvěte se nám na info@visitbanat.com

Tato sekce byla postavena z mnoha zdrojů, z výzkumných textů ČZU, krajanského odboru MZV a dalších mnoha informací a rozhovorů publikovaných v českém i zahraničním éteru.

Češi v Chorvatsku

Češi představují v Chorvatsku jednu z mnohých národnostních menšin. 10 510 osob, které se hlásí k české národnosti, je soustředěno především v oblasti centrální Slavonie.

Historie
Do této oblasti se Češi, jimž se dodnes říká Pémci, začali stěhovat v dobách existence Rakouského císařství, víceméně v závěru 18. století, ačkoli první přicházeli už za vlády Marie Terezie, která se snažila osídlit pusté oblasti v Slavonii, odkud starousedlíci prchali před Turky.

Slavonie je historická oblast na severu Chorvatska, při hranicích s Maďarskem, do roku 1881 byla součástí tzv. Vojenské hranice, jakéhosi sanitárního kordónu proti Turkům. Správa Vojenské hranice podléhala přímo Vídni a měla zvláštní status s různými daňovými i jinými úlevami výměnou za povinnost oblast bránit. Do Slavonie přicházeli hlavně vojáci, a to s celými rodinami, v dobách klidných hospodařili na získané půdě, v dobách zlých válčili. Později se přistěhovávali i řemeslníci, různí odborníci, zemědělci, či vysloužilí vojáci.

V literatuře jsou Češi poprvé jako místní obyvatelé zmiňováni někdy v druhé polovině 20. let 19. století. Od roku 1850 pak existují první písemné záznamy o migračních vlnách Čechů do této oblasti. Dobové statistiky uvádějí počet obyvatel, kteří přišli z území Čech, Moravy a dnešního Slovenska, a to 25 607.

Berlínský kongres přinesl konec turecké hrozby a Vojenská hranice byla v roce 1881 zrušena. Území Slavonie bylo včleněno do Království Chorvatska a Slavonie a cíařská vláda se i nadále snažila přilákat další osadníky z vyspělejších krajů monarchie. Měla zájem především o Němce a o Čechy. Kromě půdy, kterou bylo lze koupit za levný peníz, dostali tříleté daňové prázdniny, bezplatné železniční jízdenky i další výhody. Potřební byli především zemědělci, lesníci a řemeslníci.

Hospodaření na nové půdě však bylo pro řadu kolonistů velmi těžké, půda byla zpustlá anebo ještě neobdělaná, často močálovitá. Vyskytovala se malárie. Nově příchozí navíc museli čelit nevraživosti chorvatských starousedlíků, z nichž byla většina negramotná, žila v družinách (zvolený stařešina přiděloval jednotlivcům práci a úkoly), praktikovala úhorový systém, neznala železné nářadí. Mnozí osadníci se po neúspěchu, neúrodě a finančních problémech rozhodli pro návrat zpět do Čech.

Vznikala ale i zcela nová osídlení na zelené louce. Tamní šlechta nové přisídlence podporovala, neboť ti pomáhali zúrodňovat půdu, zkulturňovat krajinu, modernějším hospodařením zvyšovat výnosy.(Některé vytipované přímo zvala a měla občas zvláštní požadavky, např. každý z nových kolonistů musel ovládat hru na nějaký hudební nástroj). Menší české osídlení se vytvořilo severovýchodně až severně od Záhřebu v prostoru mezi Bjelovarem až Našicemi, a to v podobě jednotlivých a od sebe velmi vzdálených rozesetých osad (např. Končenice).

Migrační vývoj na přelomu 19. a 20. století
Největší emigrační vlna přišla koncem 19. století a v době před první světovou válkou. Vycházely inzeráty v novinách, agenti obcházeli rodiny, vystěhovalci z dřívějších dob, psali do staré vlasti nadšené dopisy. Slavonie byla vychvalována jako země zaslíbená. I po první světové válce pokračovaly odchody do Slavonie, která se ocitla v nově vzniklém Království Jugoslávie. Odcházeli mladí, převážně řemeslníci a kvalifikovaní dělníci, což nově vzniklá Československá republika neviděla ráda, ale vzhledem k obrovské nezaměstnanosti nebyla s to nabídnout srovnatelně příznivé podmínky.

Čeští kolonisté přicházeli z Tábora (do Hrubečného Pole), Písku (okolí Pakrace), Mělníka (Daruvar a okolí), celého Polabí až po Hradec Králové, dále z Olomouce a od Domažlic (do Kaptola a okolí Požegy) a Boskovic (jihozápadně od Daruvaru).

První podrobnější dokumentaci situaci Čechů v Chorvatsku poskytl Jan Auerhan, pozdější předseda Československého ústavu zahraničního ve svém článku Čechové v Chorvatsku, uveřejněném v článku Pokroková revue v roce 1907. Zdůraznil především potřebu vybudování českých škol a knihoven, které by přispěly k rozvoji a udržení českého jazyka na území dnešního Chorvatska. V jeho práci pokračoval poté v období vzniku ČSR a Jugoslávie R. Turčin.

Sčítání lidu a kulturní spolky (1921–)
Podle jugoslávského sčítání lidu v roce 1921 se na území celé tehdejší Jugoslávie (včetně Chorvatska) k české národnosti přihlásilo celkem 46 777 lidí, z toho 32 270 na území Chorvatska a Slavonie.

V roce 1930 žilo v Chorvatsku na čtyřicet tisíc Čechů; jejich počet začal však postupem času díky asimilaci klesat. V roce 1948 to bylo 28 991, o dvacet let později již jen třináct a půl tisíce Čechů (z toho osm a půl tisíce v Daruvaru). Po druhé světové válce vznikl jako hlavní organizací slavonských Čechů Československý svaz pro Socialistickou republiku Chorvatsko.

Daruvar
Ve městě a jeho okolí žije kromě původních obyvatel také početná česká a srbská menšina, ta se ale po válce v první polovině devadesátých let minulého století podstatně zmenšila. Díky početné české populaci se Daruvar stal českým "hlavním" městem Chorvatska. Je zde česká školka, škola i české třídy gymnázia.

I v současné době jsou Češi v Chorvatsku organizovaní, mají svůj vlastenecký svaz a pořádají různé akce. Úzce spolupracují i s chorvatskou komunitou Slováků. Češi a Slováci mají i svého jednoho společného zástupce v chorvatském Saboru.

Češi v Bulharsku

Češi (чехи, čechi) a Slováci (словаци, slovaci) tvoří menšinu v Bulharsku. Podle sčítání v roce 2001 žilo v Bulharsku pouze 316 Čechů a počet Slováků byl ještě nižší, v minulosti byl počet Čechů a Slováků žijících v Bulharsku podstatně vyšší.

Historie
Po osvobození Bulharska v roce 1878 se do země přistěhovalo množství Čechů a Slováků z Rakouska-Uherska, aby podpořili kulturní a ekonomický rozvoj. To zahrnovalo intelektuály a podnikatele, jako byl historik Konstantin Josef Jireček (ministr školství v letech 1881–1882), malíři Ivan Mrkvička a Jaroslav Věšín, archeologové Karel Škorpil a Hermann Škorpil, inženýr a podnikatel Jiří Prošek a Proškova rodina (kteří v hlavním v městě Bulharska postavili Lví a Orlí most a založili pivovar Ariana), Václav Dobruský (první ředitel Národního archeologického muzea), sládek Franz Milde, architekti Josef Schnitter (architekt města Plovdiv), Václav Kolář (v literatuře též uváděn jako Antonín Kolář nebo Antonín Václav Kolář, první architekt Sofie) a Lubor Bajer.

Nejvýraznější z venkovských kolonií byla vesnice Vojvodovo, založená českými kolonisty v roce 1900, která měla ve třicátých letech 20. století 800 obyvatel (z toho přes 600 Čechů). Do Podemu přišli Slováci v roce 1884 a roce 1910 jich tu žilo 210; žili v odděleném sousedství v charakteristických slovenských domech a v roce 1934 si postavili evangelický kostel.

Vojvodovo bylo jedinou českou obcí v Bulharsku. Bylo založeno roku 1900 českými přesídlenci z banátské vsi Svatá Helena a jeho „české" dějiny v zásadě končí vystěhováním prakticky všech jeho českých obyvatel do Československa v letech 1948-1950 v rámci státem řízených migrací, jež měly za účel (d)osídlit oblasti vylidněné vystěhováním Němců po 2 světové válce. K významným okamžikům daného období patřil jednak rok 1928, kdy se řada vojvodovských rodin vystěhovala do Argentiny, a rok 1934, kdy došlo k sekundární migraci asi 15-ti rodin vojvodovských Čechů do turecké obce Belinci na Isperichsku v oblasti Deli-Orman. V životě samotné obce pak představuje zaznamenáníhodný moment rok 1934, resp. 1935, kdy byla ve Vojvodovu otevřena pobočka Československého národního domu „T. G. Masaryk".

Mezi lety 1948 a 1950 přes 2 000 Čechů a Slováků ze Sofie a ostatních lokalit využilo nabídky československé vlády a vrátilo se do Československa. Zůstalo asi jen 5 % jejich původní populace, hlavně ti, kteří měli bulharského manžela či manželku.

Češi v Bosně a Hercegovině

Čeští krajané tvoří v Srbsku a Chorvatsku stále ještě početné komunity. Málo se ale ví o tom, že žijí také v Bosně a Hercegovině. V minulosti tam byly i dvě ryze české vesnice – Nová Ves a Mačino Brdo. Obec Nová Ves ležící při hranici s chorvatskou Slavonií jimi byla přímo založena. Usazovali se však i na dalších místech – v Banja Luce a městečkách Prijedoru nebo Prnjavoru, kde leží právě další česká osada Mačino Brdo. Dnes sever Bosny patří takzvané Republice Srbské a pravoslavnými Srby je také převážně obýván.

Češi přišli do tohoto kraje pod řeku Sávu před 120 lety. Jejich cesta za půdou a lepším živobytím ale nebyla jednoduchá. Většina z této populace sem přišla přes carské Rusko, kdy se nejprve usídlili ve Volnyni, ale kvůli své katolické víře se po dvou desetiletích přesunuli až do těchti vesnic. 

Dnes už v nich trvale žije jen několik desítek Čechů, přesto si stále drží rodný jazyk a tradice. Pravidelně se schází vždy v září, kdy se slaví církevní svátek, takzvaná malá gospa. V Nové Vsi stojí Český dům z roku 1939, jeho stavba však přinesla českým krajanům i spory. Jedna strana chtěla vystavět dům, druhá kostel.

„Mluvili jsme všichni česky, až když jsme začali chodit do školy, museli jsme se učit, jak se tehdy říkalo, jugoslavensky,“ říká paní Adéla Vašková, která se tady v roce 1930 narodila a je tak nejstarší Češkou z Nové Vsi.

Druhá světová válka byla v Bosně obzvlášť krutá a ani českým vesnicím se nevyhnula. 22. srpna 1944 upálili srbští četníci ze sousední vsi deset novoveských Češek. „Pochytali ženy, které byly venku, byly vdané a s malými dětmi. Zavřeli je do chlíva a ten zapálili,“ vzpomínají na krutou válečnou dobu sestry Burešovy. Tento válečný zločin nebyl odsouzen a nikdo nebyl potrestán. Právě události druhé světové války přiměly první rodiny Čechů, aby se z Bosny vrátily po 50 letech zpátky do vlasti. Další velká rána přišla v 90. letech během války v Jugoslávii. V původně ryze české vesnici poté zůstalo už jen několik Čechů.

Na několika místech Bosny a Hercegoviny dodnes fungují České besedy, což jsou kulturní sdružení českých krajanů a příznivců České republiky. Většina potomků bosenských Čechů je však k místnímu dění pasivní. Mladí lidé odešli do zahraničí nebo velkých měst a ti staří, unavení ekonomickými starostmi, nejeví o družení zájem. Na krajanské akce proto dochází i pravověrní Srbové – kvůli možnosti setkávat se anebo získat užitečné kontakty.

Zdejší každoroční setkání krajanů finančně podporuje také česká ambasáda v Sarajevu. „Nová Ves je výjimečná, protože ji Češi založili, domy vystavěli na zelené louce a nadále v nich žijí a udržují svoje tradice,“ oceňuje zástupkyně českého velvyslance Klára von Kriegsheim Kadlecová, která na slavnost do Nové Vsi také přijela.

Češi v Moldávii

Huluboaia (rusky Хулубоая Chuluboaja) je obec v jižní části Moldavska, ležící 25 km SSV od okresního města Cahul, přibližně 15 km od rumunské hranice. Do roku 1912 se nazývala Novohrad, v roce 1912 byla přejmenována na Goluboje (rusky Голубое). Podle sčítání v roce 2004 má ves 1011 obyvatel. Zajímavá je tím, že zde žije česká menšina, která ji nazývá Holuboje. Po rozpadu SSSR se však většina Čechů odstěhovala zpět do vlasti.

Vesnice se nachází ve výšce 164 m n. m. na řece Velika Salča.

Historie
Vesnice Holuboje byla založena v 80. letech 19. století Čechy z ukrajinského Čechohradu. Protože na Ukrajině bylo málo půdy vhodné k pěstování plodin, přemístilo se 153 migrantů do tehdejší Besarábie, kde založili vesnici nazvanou Novohrad. Pro české migranty byl začátek budování vesnice těžký. Od statkáře Romaněnka měli slíbenou úrodnou půdu. Přišlo ale zklamání – místo polí dostali les, který museli nejprve vymýtit. Navíc Romaněnko zemřel dříve, než na sebe noví vlastníci půdy pozemky stačili přepsat. V roce 1912 se vesnice přejmenovala na Holuboje („holubice“ či „modré“). Od roku 1934 zde fungovala škola, kde se vyučovalo česky. Vesnice dnes tvoří centrum českých krajanů v Moldavsku. Jsou tu častá česká příjmení jako Karásek, Pluhař nebo Lněnička, byť mladší generace už česky hovoří spíše sporadicky a přešla na ruštinu.

Od roku 2004 je ve vesnici zaregistrován český krajanský spolek Novograd, pod předsednictvím Ivana Laudy. Spolek má více než 120 členů. Ve vesnici funguje spolek Perličky, který se snaží uchovávat české tradice. Ty jsou respektovány i jinými národy. Většina obyvatel žije z vlastní zemědělské činnosti, pěstuje se hlavně vinná réva a kukuřice. Ve škole s krásným názvem Gymnázium Jaroslava Haška funguje Kroužek českého jazyka Novohrádek; mimo to během léta sem přijíždí studenti z ČR, kteří tu učí češtinu. Ta se vyučuje i ve volném čase formou kroužků na místní základní škole (do deváté třídy) a především se dědí v rodinách. Ty jsou však v poslední době často smíšené a v domácnostech se preferuje ruština nebo bulharština. Právě Bulhraři zde tvoří významnou část populace. K české národnosti se zde v dnešní době hláší asi 30 obyvatel, většina z nich je staršího data narození.

Místní rusifikovaní Češi mají obavy z údajného moldavského nacionalismu. Sledují výhradně ruskou televizi a mají ruský názor na ukrajinský konflikt i na roli USA v něm. Místní školáci jsou buď ze smíšených česko-moldavských nebo česko-bulharských manželství a ruskojazyčné prostředí způsobilo, že jako rodnou vnímají ruštinu.

Češi v Řecku

Počet Čechů, kteří si za svůj druhý domov vybrali Řecko, není nijak malý. Odhaduje se, že zde žijí až dva tisíce českých krajanů. Většinou to jsou však české manželky, které si Řekové přivezli z České republiky nebo tehdejšího Československa. V poválečném Československu totiž našlo azyl až dvanáct tisíc Řeků, kteří sem uprchli před občanskou válkou. Byly mezi nimi i tisíce dětí, a i když v 50. letech v programu slučování rodin a repatriace řada z nich odešla zpět do Řecka, mnoho Řeků v Československu zůstalo. Dosud jich tu na severní a jižní Moravě či v Praze žije asi pět tisíc. Další se vrátili domů a s nimi i jejich čeští příbuzní. Jsou rozptýleni v Řecku v místech kolem Atén a hlavně na severu Řecka. Na severu Řecka okolo Soluně je ta komunita větší. Okolo Atén není sice tak velká, ale o to více organizovaná.

V roce 1999 zde vznikla nová Řecko-česká společnost. Má asi dvě stovky členů, kteří se pravidelně stýkají. Slaví spolu například příchod nového roku, nedávno připravili výstavu výtvarných prací svých členů a nyní pracují i na svých internetových stránkách. Je mezi nimi i dost Řeků, kteří se vrátili z Československa

Nejpočetnější komunita "českých Řeků" a "řeckých Čechů" žije v Thessalonikách. V Thessalonikách žije takových sedm set osob, většinou ženy, a v celé severní Makedonii a Thrákii žije tisíc šest set českých občanů. Bohužel v této lokalitě zatím nemají založený žádný krajanský svaz, který by tamních Čechům usnadnil například zahájit kurzy češtiny, o které je v Řecku mezi krajany velký zájem. Právě proto je to v okolí Soluně s češtinou mezi dětmi našich krajanů přeci jen lepší. Velvyslanectví v Aténách usiluje o zavedení pravidelné výuky češtiny hlavně pro děti krajanů. Zejména pro komunitu v okolí Soluně.