Historie Čechů v Rumunsku a Srbsku
Ponoř se do historie českého Banátu!
Z HISTORIE ČESKÉHO OSÍDLENÍ V RUMUNSKU A SRSBKU
Podle výsledků oficiálního sčítání lidu (7. 1. 1992) se v RUMUNSKU k české národnosti přihlásilo 5800 a v SRBSKU 2500 osob. v roce 2002 to bylo v Rumunku přibližně 3900 osob a podle dosud posledního sčítání v roce 2011 už jen asi 2 500 osob a 1300 v Srbsku, z toho asi 80 % v župách rumunského a srbského Banátu. Banát byl ve středověku součástí Uherského království a od poloviny 16. do začátku 18. století pod nadvládou Turků, jež skončila tzv. mírem požarevackým (1718). Turci byli rakouskými vojsky vytlačeni za Dunaj a toto území se pak stalo součástí habsburské monarchie. Kromě nepříliš početného původního obyvatelstva (Rumuni, Srbové) zde zůstaly ještě zbytky jiných etnických skupin (Cikáni, Židé, Turci). Tato řídce osídlená krajina se však brzy poté začala kolonizovat. Do banátských rovin severu a západu přicházejí sasští a švábští Němci, Maďaři, Bulhaři a Slováci, vrchoviny na sever od řeky Nery obsadili ještě v 18. století Němci z Alsaska, Tyrolska i Štýrska, a Chorvati, tzv. Karašované. Nejjižnější hornatá část Banátu mezi řekami Dunajem a Nerou však kromě údolí obou řek zůstávala až do počátku 19. století liduprázdnou pustinou, což bylo pro rakouské úřady značnou nevýhodou vojenskostrategickou i hospodářskou.
První vlnu českého osídlení jižního Banátu vyvolal a "zajistil" jakýsi Magyarly, dřevopodnikatel z banátské Oravice a nájemce rozsáhlých lesů v pohoří Lokva nad Dunajem, který do tohoto prostoru pod slibem přidělení půdy, osvobození od vojenské služby, roboty a daní vylákal několik stovek přesídlenců z Čech. První dvě skupiny vystěhovalců (52 rodin) usadil Magyarly v dlouhém údolí podle malého potůčku. Místo se nazývalo Elisabetfelda. (Dnes se říká Lizabeta). Vystěhovalci byli zavedeni do lesnatých kopců, kde si napřed museli vykácet les, dříví odvést majiteli, pařezy vyvrátit, a teprve potom obdělat půdu. Třetí skupina přistěhovalců, která dorazila r. 1825, se usadila asi ¾ hodiny dále od Lizabety, východně přes kopec. Ta čítala 28 rodin. Tato kolonie byla nazvána Svatá Helena. Magyarly měl dvě dcery, které se jmenovaly Helena a Elisabeta, a právě podle nich nazval tento boháč své kolonie. R. 1826 byli obyvatelé obou těchto vesnic, kterým Magyarly své sliby nedodržel, na svou žádost přijati do svazku vojenských pohraničníků 13. rumunsko-banátského pohraničního okruhu. R. 1826 byli obyvatelé obou těchto vesnic, kterým Magyarly své sliby nedodržel, na svou žádost přijati do svazku vojenských pohraničníků 13. rumunsko-banátského pohraničního okruhu.
„Čeští přistěhovalcí byli přivedeni na površí Poiana Alibegului a tam, v hustém, velikém pralese se jim řeklo, aby si každý vyhlédl vhodné místo a započal s kácením lesů. Nejdříve si postavili hliněné boudy částečně ležící v zemi. Střecha nad zemí byla ze syrových trámů, na které se naházela země a drny. V jedné takovéto boudě bydlelo 5-6 osob, často i více. Hořce oplakávali své malé chaloupky, které zanechali ve vlasti. Začli však pilně pracovat. Sekání, bouchání, řezání a štípání se ozývalo ze všech stran, roklin i strání.Teprve večer vše utichlo a všichni se shromáždili u velkých rozdělaných ohňů a jednoduché hubené večeře."
Druhou českou kolonizační vlnu po ukončení smlouvy s Magyarlym pak již iniciovaly a zajišťovaly samy rakouské vojenské správní orgány, protože potřebovaly další pohraničníky k hájení levého břehu Dunaje před případnou recidivou turecké expanze. A tak v letech 1827-1828 byly v téměř liduprázdném pohoří Almáš již organizovaně založeny další české vesnice: Bígr (Biger, Bigar), Eibentál (Eibenthal), Frauvízn (Frauenwiese, Poiana Muierii), Rovensko (Ravensca) a Šumice (Sumita); asi 15 km severovýchodně od Sv. Heleny pak vynikla největší česká kolonie Gerník (Garnic). V Srbsku je pak v roce 1837 založena vesnice Češko Selo a částečně osídlena českou komunitou byla i srbská obec Kruščica (již v roce 1834) a větší město Bela Crkva. Samostatnou větví pak byly Češi v Bělehradu, kde však většina žila velmi rozmístěně. Českých kolonistů z první i druhé vlny bylo celkem asi 2000. S nimi však do Banátu přišel zhruba stejný počet českých (sudetských) Němců z Klatovska, kteří si vytvořili samostatné kolonie, situované severně od českých: Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld. Čeští kolonisté pocházeli z jihozápadních (Klatovsko), západních (Domažlicko, Plzeňsko, Plasko), středních (okolí Prahy, Kladensko, Berounsko, Hořovicko, Slánsko, Českobrodsko, Kouřimsko, Příbramsko), středovýchodních (Kolínsko, Kutnohorsko, Čáslavsko), východních (Pardubicko, Královéhradecko, Chrudimsko) a severovýchodních (Jaroměřsko) Čech. Byli to většinou drobní a střední rolníci, chalupníci a zchudlí řemeslníci. Jejich důvody k přesídlení do rumunského Banátu byly ekonomické a společenské: přetrvávající poddanství venkovského obyvatelstva, státní bankrot rakouského státu v r. 1811 v důsledku vleklých a vyčerpávajících napoleonských válek, čtrnáctiletá povinná vojenská služba. Byla to sice kolonizace vnitřní, v rámci jednoho státu (České království i Banát byly v té době součástí rakouské monarchie), ale v tzv. Banátské vojenské hranici, kam proudy českých vystěhovalců směřovaly, platily jiné zákony a právní normy než v jiných zemích monarchie. Nově příchozím kolonistům slibovaly velké úlevy a výhody.
Čeští přesídlenci v okolí svých vykázaných sídel vykáceli husté, převážně bukové lesy, ve značně členité krajině vymýtili hluboká údolí, stráně i návrší a během několika desetiletí změnili hornatou a zalesněnou oblast v obdělanou krajinu. Český živel, obklopený kolem dokola řídkým osídlením rumunským, srbským a německým, tu pak již natrvalo zapustil své kořeny. Jeho situace se ve 2. polovině 19. století stabilizovala a počet obyvatel v původních českých obcích kulminoval těsně před vypuknutím 1. světové války. R. 1847 však kvůli nedostatku vody zanikla Svatá Alžběta, jejíž osadníci se přestěhovali do Svaté Heleny, a někdy v 60. letech 19. století podobný osud potkal i Frauenwiese, jejíž obyvatelé si vedle rumunské obce (Stará) Ogradena v dunajském údolí založili osadu Nová Ogradena (Ogradena noua). I ona však zmizela z povrchu zemského, zhruba před čtyřiceti lety byla zatopena zvýšenou dunajskou hladinou vodního díla Železná vrata.
Roku 1861 připadl Banát (s výjimkou Vojenské hranice, která zůstala Rakousku až do r. 1873) Uhersku, třetí českou kolonizační vlnu na území dnešního Rumunska a Srbska organizovala proto již uherská vláda, a to do již stávajících vesnic převážně s národnostně smíšeným obyvatelstvem. V severozápadních výběžcích banátské vrchoviny dosídlili Češi r. 1862 Klopodii (Clopodia s obyvatelstvem rumunským, německým, maďarským a srbským), v severních pak v letech 1863-1865 Skajuš (Scaius, do té doby jen obyvatelstvo rumunské, souběžně s Čechy sem přišli i Rusíni z východního Slovenska). Již mimo území Banátu, v nedozírných rovinách dolnouherských dosídlili Češi r. 1863 obec Velký Pereg (Peregu Mare, do té doby Rusíni ze šarišské župy a Němci z Dolních Rakous).
Kromě těchto kolonizačních vln přicházeli do rumunských historických zemí Češi také individuálně, a to od poloviny 19. až do počátku 20. století, většinou do velkých a větších měst: Bukurešť, Ploešť, Kraiova, Galac, Kluž, Temešvár, Arad, Sibiu, Brašov, Rešica, Lugoš, Petrošín (Petrosani), Petrila, Mediaš, Oradea… Svým zaměstnáním to byli řemeslníci (hlavně obuvníci, krejčí, tkalci), hudebníci, horníci, skláři, odborní dělníci a mistři, finanční a tovární úředníci, živnostníci, obchodníci, průmyslníci atd. S částečnou výjimkou Bukurešti (kde se při sčítání lidu v r. 1922 k české národnosti přihlásilo 119 osob) se potomci těchto českých přesídlenců už dávno asimilovali. Roku 1918 a definitivně r. 1919 se celé Sedmihradsko, Krišana a větší část Banátu staly součástí Rumunska. Od té doby se těmto našim krajanům u nás říká (a po 2. světové válce až podnes někdy pejorativně) "rumunští Češi", ačkoli velká většina jejich předků změnila svůj domov v hranicích jednoho společného státu. Tamní Rumuni je však dodnes nenazývají "Cechi" (t. j. Češi ve smyslu národnostním), ale stejně jako potomky českých Němců "Pémi" (od Böhmen, Böhme, tedy "Češi" ve smyslu zemském).
Z původních šesti výše zmíněných českých vesnic se po roce 1873 čeští osadníci začínají stěhovat a stěhují se dodnes do okolních, bližších či vzdálenějších měst, městeček a vesnic (tzv. druhotná kolonizace), kde vytvářejí větší či menší menšinové komunity (viz mapová příloha). V župě Karaš-Severin jsou to: Moldova Noua, Zlatita, Resita, Berzasca, Liubcova, Cozla, Bozovici, Mercina, Anina-Steierdorf, Caransebes, Jupa, Baile Herculane, Bocsa. V župě Mehedinc: Orsova, Turnu Severin, Baia Noua a Ieselnita. Z velkých a větších měst pak Češi dodnes žijí v Temešváru, Bukurešti, Aradu a Petrosani. V r. 1992 se za Čechy přihlásilo 3623 osob v župě Caras-Severin, 990 osob v župě Mehedinti, 402 osob v župě Timis, 218 osob v župě Arad, 125 osob v župě Hunedoara, 119 osob v hlavním městě Bukurešti a 323 osob v ostatních župách Rumunska.
V první čtvrtině 20. století odcházeli naši krajané z rumunského Banátu také do Jižní (Argentina, Brazílie) a Severní (USA) Ameriky, Srbska (Češko Selo, Kruščica, Gaj, Veliko Srediště, Veliko Gradiště, Bela Crkva, Vršac) a Bulharska (Vojvodovo, Sasek). V rámci repatriace v letech 1947-1949 se asi jedna třetina českého obyvatelstva (téměř 5000 osob) přestěhovala z Rumunska zpět do své staré vlasti s úkolem osídlit (spolu s repatrianty z dalších států a s rumunskými Slováky) především západočeské, východočeské a jihomoravské pohraničí. Po revolučním roce 1989 odešly z Rumunska a problémech tehdejší Jugoslávie do České republiky další stovky Čechů, ať už za prací nebo k trvalému vystěhování se. Nejvíce z Gerníku a ze Sv. Heleny. V hornických vesnicích Bígr a Eibethal odešli Češi zpět až po roce 2006, kdy ukončily provoz doly na Ujbányjy vinou důlního neštěstí. Počet českých obyvatel v sedmi (včetně Češka Sela) původních českých vesnicích jižního Banátu tak dnes činí dohromady asi jen 1200 osob, Češi však v každé z nich tvoří dodnes 90-99 % celkového počtu obyvatelstva. Přibližně druhá půlka české enklávy je rozmístěn v rumunských a srbských vesnicích a městech kolem Dunaje (Oršava, Eselnita, Svinita, Berzazca, Coroniny, Moldova, Bela Crkva, Kruščica).
HOSPODÁŘSKÉ A SOCIÁLNÍ POMĚRY
Hospodářské a sociální poměry našich krajanů na jihu rumunského Banátu jsou do značné míry determinovány přírodními podmínkami, vzdálenostmi a historickým prostředím. České vesnice leží v nejjižnějších výběžcích Karpat (horská subprovincie: vnější Západní Karpaty, pohoří: Banátské hory, horská pásma: Lokva a Almáš s nejvyšším vrcholem Svinecea Mare 1224 m n. m.). Značně členitou krajinu zde tvoří pahorkatina a hornatina o výšce 400-700 m n. m. Od Dunaje, který zde teče ve výšce jen cca 70 m n. m., se však zvedá místy velice strmě, a celek působí mohutným dojmem. Husté listnaté pralesy s převahou habrů a hlavně buků byly v okolí českých vesnic sice vykáceny, přesto hluboké lesy na severovýchod od Eibentálu a hlavně na sever od Bígru vzbuzují dodnes respekt a neradno je v nich zabloudit. Okolí Sv. Heleny a Gerníku je krasového charakteru, s mnoha závrty, jeskyněmi a z polí i pastvin vyčnívajícími skalisky. Podnebí se příliš neliší od českého, převládají však jeho rysy kontinentální, s ročními výkyvy zhruba od - 25 °C až po + 35 °C. Nejníže položenou Sv. Helenu v posledních letech trápí velká sucha, a zase v nejvýše položeném Rovensku je obvyklá sněhová pokrývka od listopadu až do dubna.
S výjimkou Šumice, která leží daleko na severovýchodě, jsou české vesnice relativně blízko sebe (cca 15-20 km mezi nejbližšími sídly), ale přesto netvoří kompaktní osídlení daného prostoru; můžeme tedy o nich mluvit spíše jako o českém souostroví v rumunském (a srbském) moři. Vzhledem k jejich podhorské nebo horské situovanosti, náročnému terénnímu profilu krajiny a špatným vozovkám byl styk mezi nimi v minulosti velice řídký.
V katastrech všech sledovaných vesnic převládá výrobní půdní podtyp pšeničný s lehčí, dobře zpracovatelnou půdou s dostatkem humusu. Půda je celkem úrodná, ale vrstva ornice, především v krasových oblastech, dost mělká. Na strmých stráních (hlavně v okolí Rovenska) se vlivem splachující dešťové vody a následné eroze dále ztenčuje.
Každé rodině příchozích českých kolonistů rakouské vojenské správní orgány vyměřily stejně velké pozemky: 9 katastrálních jiter polí (1 kat. jitro = 0,5754 ha), 3 jitra luk a 1 jitro pro postavení domu a zřízení dvoru, celkem tedy 13 jiter, což je asi 8 ha, ale převážně na zalesněné ploše a ve značně členité krajině. Za předpokladu, že vymýtí přidělené pozemky a postaví si grunty, byli usedlíci osvobozeni na 10 let od vojenské služby, rovněž na 10 let od pozemkové daně a na 5 let od daně domovní. Zdarma dostali dřevo ke stavbě domu i potřebné osivo pro první rok. Měli sice uloženy pracovní povinnosti na veřejných pracích, většinou na stavbě cest, ale za finanční náhradu. Po uplynutí deseti let, kdy byli osvobozeni od vojenské služby a které většinou strávili dobýváním orné půdy z lůna pralesů, se stali vojenskými pohraničníky z povolání. Ale pohraniční vojenská služba v tzv. Banátské vojenské hranici byla v té době, kdy turecká Osmanská říše se už začala pomalu rozkládat a Srbsko si na ní vydobylo autonomii, už spíše formální… A tak hlavní obživou českých osadníků se stalo zemědělství v téměř rovnostářských podmínkách. Podstatnou změnu přinesl až rok 1873, kdy byla Vojenská hranice zrušena a tento prostor se stal součástí Uherské koruny. Teprve od tohoto roku bylo možno půdu kupovat, prodávat a dědit… Dodnes polnosti a louky vesničanů tvoří velmi nepravidelné úseky, často táhnoucí se do velkých vzdáleností, někdy až dvě hodiny od jejich usedlostí… Někdy ve 2. polovině 50. let 20. století byl učiněn pokus o založení zemědělského družstva ve Sv. Heleně, který však po necelých dvou letech ztroskotal. Od té doby se české vesnice v jižním Banátě už nikdo zkolektivizovat nepokusil. Jednotliví zemědělci sice pak museli odevzdávat z 50 až 70 % své půdy předepsané kontingenty, ale za finanční úhradu. V 80. letech se tato forma "družstevnictví" praktikovala v podstatě už jen formálně. A tak soukromé zemědělství v tomto regionu přežilo i "epochu" Rumunské socialistické republiky na čele s Nicolae Ceausescem a dodnes v něm k žádným závratným změnám nedošlo.
Pěstují se všechny klasické druhy obilovin, především však pšenice a kukuřice, dále brambory, z luskovin spíše fazole a z pícnin více vojtěška než jetel. V krasových závrtech, kde je hlubší půda a vlhčí prostředí, se pěstuje zelenina a luskoviny. Obilí se seje dodnes ručně, při setí se uplatňuje střídavý systém, který je ovšem nezávazný, spíše individuální. Někde se dodrželo i úhorování (Sv. Helena). Orá se jednoradličným pravým pluhem nebo továrním rachadlem, pleje a jednotí motyčkami. Obilí se žne hrabičnými kosami, na Rovensku, Bígru a v Eibentálu ještě obilními srpy. Na Heleně a na Rovensku se však v poslední době už objevily první kombajny, všeobecně se pak rychle rozšiřují benzínové sekačky trávy. Mlátí se už všude strojově, mlátičkami a fukary, poháněnými elektromotory.
K tahu se užívá koní (Rovensko, Gerník, Sv. Helena) a krav (Šumice, Eibentál, Bígr). Hnojí se převážně přírodními hnojivy, většinou výlučně (Gerník), někde se už používají i hnojiva umělá, jako např. ve Sv. Heleně, kde už také jezdí první traktory. Dobytek a drůbež se chovají jako ve střední Evropě a podobná našim jsou i jejich plemena. Pouze prasata se někde chovají po rumunsku (ráno se vypustí na pastvu a večer se sama vrátí). Vepřové maso se zpracovává způsobem obvyklým v Čechách. Na rozdíl od Rumunů a Srbů se velmi málo chovají ovce (např. na Rovensku) a kozy (Gerník). Pěstují se všechny běžné druhy listové a kořenové zeleniny, dále dýně, okurky, a zvlášť oblíbený je pastiňák a zelí. Z ovocných stromů převládají švestky a slívy, ale pěstují se i jabloně, hrušně, místy i broskve a vinná réva. Ovocnářství a zahrádkářství je spíše extenzivní.
Všechno obilí a téměř všechny ostatní plodiny se využijí pro vlastní potřebu, někdy se dokonce i přikupují. Na trhy do okolních měst a vesnic při Dunaji Češky vozí (nebo i nosí) prodávat především mléčné výrobky a vejce, méně už brambory (Rovensko a Gerník), vzácněji maso (Gerník). Mléčné výrobky a vejce se však prodávají ve městech i podomním obchodem (ženy ze Šumice a z Gerníka)… Být v těchto podmínkách odkázán výlučně na zemědělství sice znamená značnou soběstačnost a nezávislost, ale také velkou dřinu a živobytí na hranici chudoby…
V obou přistěhovaleckých vlnách přišli do Banátské vojenské hranice i čeští řemeslníci, kteří však, pokud dostali požadovanou výměru půdy a stali se pohraničníky, řemeslo průběžně provozovat nemohli. Zedníci, truhláři, tesaři i kováři však mohli své znalosti a zkušenosti uplatnit při stavbě vlastních domů. Jejich první domy však byly jen provizorní sruby s otevřeným ohništěm, možná i "kurné chaty". Ve druhé generaci si však už stavěli domy, na jaké byli zvyklí ve své staré vlasti, tedy s tříprostorovou dispozicí, která se však postupně více či méně romanizovala. Z prvních domů českých osadníků se nezachoval ani jediný, rychle ustupují i nejstarší dřevěné roubené stavby (Rovensko). Obytné domy jsou dodnes pěchované (Sv. Helena, Rovensko), kamenné (v Eibentálu z tvrdšího kamene, v Gerníku z měkkého tufu), z cihel sušených (Šumice) i pálených (Eibentál). Nejromanizovanější stavby jsou v Šumici, nejčeštější v Bígru, kde je také celá řada domů se šindelovými krytinami. (Jedině Bígr má také pravidelný půdorys: křížovou ulicovku s kostelem a bývalým administrativním centrem v průsečíku kříže.)
Po zrušení Vojenské hranice r. 1873 začal i pro tuto oblast platit nový uherský živnostenský řád. Živnosti pak už povolovaly příslušné okresní úřady. Češi chodili do učení k městským řemeslníkům rumunským, německým, maďarským a srbským do nejbližších měst (Oršava a Nová Moldava), asi jedna třetina se jich vyučila u místních řemeslníků českých. Kromě synů řemeslníků chodili na řemeslo i nejstarší synové ze selských rodin. Zejména krejčí, švadleny, ševci, truhláři a zámečníci přinášeli do vesnic městský vkus. Také mladá děvčata zprostředkovávala do vsí městskou módu, protože většinou chodila (a ze Sv. Heleny dodnes chodí!) na několik let sloužit do měst jako chůvičky.
Tradiční řemeslná výroba se zde udržela dodnes, ale řemeslníků značně ubylo. Zachovaly se především tyto profese: kováři (bývají zároveň i zámečníky a klempíři), sedláři (sedla jsou tu věcí neznámou, na koních se jezdí bez sedel, vyrábějí proto hlavně chomouty, opratě, řemeny a dělají i práce obuvnické a kožešnické), zedníci a švadleny. Velká většina z nich však kromě svého řemesla provozuje i drobné zemědělské hospodářství. Technické vybavení jednotlivých řemeslníků je sice o něco zpožděné, ale nikoli vyloženě zaostalé. Jinak téměř každý muž ovládá jednoduché tesařské, truhlářské a zednické techniky. Podomácku dodnes místní muži vyrábějí jednoduché hospodářské a domácí nářadí ze dřeva. Místní ženy stloukají mléko na máslo, vyrábějí tvaroh a sýr, dovedou příst, šít, vyšívat, háčkovat a plést. V zimě také pletou ošatky, košíky, nůše a dělají košťata. Kováři pro vlastní potřebu pálí dřevěné uhlí. Na Gerníku se rovněž podomácku pálí vápno v malých polních vápenkách a mele mouka ve srubových vodních mlýncích ("vodenicích"). Ve všech vesnicích se pak v soustavě měděných kotlů, zvaných zde "kazany", pálí slabá kořalka ze slív a švestek ("cujka"), a to ve značném množství (i 200-400 litrů).
Roku 1924 český podnikatel Ježek z Bystrého nad Metují postavil a zařídil ve Sv. Heleně textilku, která prvních šest let fungovala jako ruční manufaktura. Roku 1930 byl její provoz zmodernizován, zakoupeny strojní stavy, naftový motor a apretovna. Zde vyráběné látky se rovněž vyvážely do jižního Rumunska a do Bulharska. V továrně pracovalo 15-20 mladých lidí ze vsi, ale její provoz byl roku 1938 zastaven a zařízení prodáno.
Převážný zdroj obživy českého obyvatelstva v tomto regionu však dnes nabízí hornictví. Již počátkem 70. let minulého století se v Eibentálu těžilo koksovatelné černé uhlí, které se svou kvalitou téměř vyrovnalo antracitu. Rozvoj důlního podnikání pak nastal po zrušení Vojenské hranice r. 1873 a znamenal i příliv zahraničního kapitálu: nejdříve maďarského, později anglického a od počátku 20. století i židovského (cementová fabrika v srbském Beočinu). V bližším i vzdálenějším okolí Bígru jsou otevírány nové kamenouhelné šachty: nejdříve na Kozlu (rumunsky Cozla, přímo u Dunaje, asi 18 km na jihozápad od Bígru), později Sirina (asi 6 km od Bígru na jih) a Mrakoň (Mrakony, Mraconia - východně od Bígru). Někdy kolem roku 1890 byla asi 5 km severozápadně od Eibentálu otevřena nová šachta s bohatými a kvalitními kamenouhelnými zásobami a pod ní vystavěna hornická kolonie, maďarsky nazvaná Újbánya (rumunsky pak Baia Noua, do češtiny bychom mohli přeložit jako Nový Důl, ale místní Češi ji dodnes nazývají výlučně Ujbányje).
Zpočátku byla Ujbányje osídlena jen Němci a Maďary, teprve od začátku 20. století se sem postupně stěhují i Češi z Eibentálu a po roce 1918 především Rumuni. Dnes má tato kolonie necelých 50 obyvatel, z nichž Češi tvoří asi dvě třetiny. Po otevření šachty na Ujbányji, kde se kromě uhlí krátce těžila i síra, se ve vlastním Eibentálu těžil místo uhlí hlavně azbest, a to až do roku 1990 nebo 1991. Koncem 19. století byly postaveny úzkokolejné báňské železnice od Dunaje do Ujbányje (z Lubotiny) a k Sirině u Bígru (z Kozla). Obě byly zrušeny ve 2. polovině 60. let a upraveny na cesty. Do roku 2006 v tomto prostoru fungují už jen šachty na Ujbányji, kde pracují snad všichni eibentálští muži v produktivním věku, a na povrchu i některé ženy, a na Kozlu, kam dojíždí za prací víc než polovina dospělých mužů z Bígru. Pracovní doba v kamenouhelných dolech činila v Rumunsku jen 6 hodin, pracovalo se proto na čtyři směny. Ve 2. polovině 60. let 20. století byly postupně otevřeny tři rudné doly na západě této oblasti, v okolí Nové Moldavy (Moldova Noua): Suvarov, Varad, Florimandra, a úpravna rud Flotatie. Těží se zde rudy polymetalické (obsahující m. j. i wolfram), ale zpracovává se z nich jen měď. V těchto provozech je také zaměstnána převážná část produktivní mužské populace ze dvou "spádových" českých vesnic: Gerníka a Svaté Heleny, jakož i Čechů z Nové Moldavy. Pracovali zde jako havíři pod zemí, řidiči, technici a hlídači, a teprve po návratu ze zaměstnání se věnovali svým políčkům a dobytku, takže vlastně chodili pracovat ze směny na směnu.
Výdělky havířů, hlavně odborníků a těch, co pracovali pod zemí, jsou relativně (t. j. na místní poměry) slušné, v rudných dolech činil minimálně dvojnásobek průměrné měsíční mzdy rumunského občana (v přepočtu asi jen 100 DEM), v dolech kamenouhelných až trojnásobek. Kolem roku 2000 však tyto báňské provozy začaly stagnovat a pracovní síly se postupně redukovaly, byť zatím jen v podobě nabídky předčasného odchodu do důchodu, což bylo kompenzováno přijatelným finančním odstupným.
Zajímavé je, že na šachtě na Ujbányji fungovaly zaměstnanecké odbory ("syndikáty") již v 1. čtvrtině 20. století a m. j. dbaly i na to, aby Češi zde zaměstnaní dostávali o 100 % větší mzdu než ostatní (t. j. Rumuni a Srbové), s čímž tenkrát majitel dolu (zřejmě ochotně) souhlasil. Kromě hornictví, zemědělství a řemesel jsou místní lidé zaměstnáni rovněž v lese (většinou jen na sezónních pracích), v lomech, jako cestáři, noční hlídači ve městě, učitelé, prodavači, hostinští, listonoši… Co se týče správy, pouze Gerník (Garnic) má statut obce, ke které administrativně přísluší dnes už početnější rumunská osada Padina Matei (v dnešní době je to však opačně). Ostatní české vesnice jsou správně napojeny na obce rumunské (v závorce uvádím vzdálenost v km): Svatá Helena - Coronini (5), Eibentál - Dubova (přes 20, v současné době zde je však český starosta Viktor Doskočil), Bígr - Berzasca (23), Rovensko - Sopotu Nou (téměř 20), Šumice - Lapusnicel (6). Vzhledem ke značné odlehlosti těchto lokalit a jejich vzdálenosti od center mají v těchto podmínkách značnou důležitost komunikace, a zvláště doprava. V posledních letech se podařilo ve všech českých vesnicích zrekonstruovat přístupové cesty a většinu z nich nyní pokrývá asftalt. Poslední vesnicí je tak Rovensko, která má být pod asfaltem do roku 2022.
Nejbližší železniční stanice pro obyvatele českých vesnic jsou Orsova (z Eibentálu přes 40, z Bígru přes 80 km), Iablanita (ze Šumice cca 20 km, z Rovenska přes 70 km) a Oravita (ze Sv. Heleny přes 60 a z Gerníku cca 75 km). Vlaku používají jen obyvatelé Šumice a Eibentálu, musí si však k němu zajistit odvoz. Již ve 2. polovině 19. století byla zavedena pravidelná osobní vodní doprava parníky po Dunaji na trase Moldova Noua - Orsova a zpět, pro nerentabilnost však byla zastavena někdy v roce 1988. Na téže trase (Oršava - Nová Moldava) byla již v r. 1921 zavedena autobusová doprava, která s menšími přestávkami funguje dodnes (kromě neděle). Obyvatelé severněji položených vesnic (Rovensko a Šumice) však inklinují k autobusovým trasám Sopotu Nou - Bozovici, resp. Bozovici - Iablanita - Baile Herculane. Frekvence spojů, zvláště té první, je však minimální. Vzdálenosti jednotlivých vesnic k nejbližším autobusovým zastávkám jsou následující (v km): Svatá Helena 5, Eibentál 6, Šumice 7, Rovensko 14, Bígr 18, Gerník 25. Teprve od 2. poloviny 80. let si obyvatelé těchto vesnic začínají kupovat první osobní automobily, kterých v poslední době začíná relativně dost rychle přibývat (nejvíce ve Sv. Heleně a pak na Eibentálu). Ovšem všechny cesty spojující zdejší Čechy se "světem" byly až do roku 1996 ve velmi špatném stavu. Na Bígr, Eibenthal a na Gerník připomínaly spíš horské stezky. Do Eibentálu i na Gerník bylo drátové telefonní vedení zavedeno již dávno, často ale spojení kvůli přeraženým nebo uhnilým telefonním sloupům nefungovalo. Gerník, Sv. Helena, Eibentál i Šumice byly elektrifikovány zhruba kolem roku 1950, v Bígru a na Rovensku výrobu elektrické energie zajišťoval naftový agregát, který byl uváděn do provozu vždy na dvě hodiny v létě a na čtyři hodiny v zimě. Roku 1993 se dočkal i Bígr a v listopadu r. 1994 i Rovensko, neboť i sem bylo zavedeno elektrické vedení. Tento poslední výdobytek zdejší "průmyslové revoluce" je však dvojsečnou zbraní: Na jedné straně podstatně zlepšil sociální vybavenost těchto vesnic (nakupují se pračky, chladničky, mrazničky, barevné televizory atd.), ale na straně druhé zde bylo víc než patrné, že zde byla narušena přirozená pozvolná kontinuita a m. j. přeskočena éra rozhlasu. Byl to prostě skok od blikající žárovky rovnou k satelitní anténě, který m. j. rozvrátil sousedskou pospolitost a dosud přirozený životní rytmus většiny zdejšího obyvatelstva. Po roce 1990 se podstatně rozšířila nabídka sortimentu do té doby zde vzácných obchodů a hostinců, resp. barů (zvaných zde bufety či mixt), často ovšem spojených vjedno, a provozovaných dnes už soukromě nebo na způsob našich spol. s r. o. Nejlépe je na tom v tomto ohledu Eibentál, kde jsou dva obchody a několik hospod a první česká restaurace pojmenovaná po názvu vesnice. Přesto vesničané musí většinu dalšího zboží nakupovat stále ve městech.
Typické české prvky se projevují také v místní stravě. Převládají při přípravě polévek a omáček, moučných a bramborových jídel i při úpravě vepřového masa o zabíjačkách. Rumunské a srbské vlivy se zase projevují v přípravě jídel z kukuřičné mouky (hlavně kaše mamaliga), častějším užíváním papriky a rajčat. I zde se o slavnostech a svátcích s oblibou konzumuje typické balkánské jídlo "sarma", což je rozemleté vepřové maso s rýží zabalené v zelném nebo vinném listu. Ke všemu se přikusuje chléb, který se zde peče a všude prodává výhradně bílý, pšeničný. Vzhledem k tomu, že většina mužů pracuje v těžkých důlních provozech, kde spotřebuje spoustu energie, konzumuje se zde maso kromě pátků a postního období téměř každodenně. Proti našim zvyklostem se zde také neúměrně hodně sladí.
Na zlepšení komunikačních, školských, kulturních a zdravotních podmínek českých komunit v Rumunsku vláda České republiky svým usnesením ze dne 11. 1. 1995 vyčlenila ze státního rozpočtu 30 milionů Kč. Jednotlivé konkrétní projekty měly být realizovány do konce r. 1997 za větší (např. u cest jde o jejich financování v poměru 50: 50 %) či menší finanční spolupráce rumunských orgánů (místních, župních i ústředních). Ministerstvo zahraničních věcí České republiky na základě konkurzu pověřilo Nadaci při České televizi Člověk v tísni sledovat podmínky čerpání jednotlivých příspěvků na projekty, koordinovat je a dohlížet na postup jejich realizace. Opravovány tak byly především vesnické silnice a její přístupy a také školy.
NÁBOŽENSKÉ POMĚRY
A. Minulost
Na rozdíl od pravoslaví okolního obyvatelstva (Rumuni a Srbové) byli nově příchozí kolonisté z Čech kromě Svaté Heleny a Velkého Peregu (bude o nich pojednáno samostatně v části D.) vesměs víry římskokatolické. Traduje se, že záhy po přistěhování si čeští osadníci s materiální pomocí vojenské správy ve všech osadách postavili dřevěné modlitebny, v nichž si o nedělích a svátcích pobožnosti vykonávali sami. Roku 1847 byla vystavena zděná fara a dřevěný kostel na Eibentále, přibližně v téže době fara na Gerníku. Pod gernickou faru patřily Sv. Helena (r. 1890 se stala filiálkou fary novomoldavské), Bígr, Rovensko a pět rumunských obcí, ve kterých bylo ovšem římských katolíků velmi málo. Nová Ogradena byla přifařena k Eibentálu a vzdálená Šumice k Bozovici. Až do r. 1873, kdy byla "Militärgrenze" zrušena, byli faráři do Gerníku i Eibentálu dosazováni vojenskými úřady, měli hodnost setníka a nosili i uniformu. Prvním gernickým farářem se stal Čech František Unzeitig, rodák z České Třebové, který do Gerníka přišel r. 1850. Unzeitig, který byl později jmenován děkanem, zavedl v místní církvi pořádek, staral se o výchovu dětí a zasloužil se o výstavbu velkého farního kostela v Gerníku. Po jeho intervenci sám císař František Josef I. věnoval na výstavbu gernického kostela 8000 zlatých a pražský arcibiskup Bedřich kardinál Schwarzenberg kostelu daroval cenný relikviář s kostí sv. Jana Nepomuckého, k jehož cti byl kostel r. 1858 zasvěcen. Farář Unzeitig odešel r. 1873 na zasloužený odpočinek, ale ještě pak řídil výstavbu kostela Nejsvětější Trojice v Bígru (vysvěcen r. 1876) a kostela sv. Heleny ve Svaté Heleně (vysvěcen r. 1879). Unzeitig zemřel v Gerníku r. 1887 a na zdejším hřbitově je také (pod velkým náhrobním kamenem) pochován. Stavby dalších filiálních kostelů byly financovány církevními úřady a ze sbírek: r. 1888 byl vysvěcen kostel sv. Anny v Šumici, r. 1912 sv. Jana Nepomuckého v Eibentálu a konečně r. 1922 kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Rovensku. Dalšími českými faráři byli na Gerníku františkán Bertrand Špaček (1873-1897) a Augustin Smetana (1897-1902); na Eibentálu Filip Zdařil (1880-1904) a Alois Hanzelka (1937-1939). Kromě nich zde působili kněží jiných národností: německé, chorvatské, maďarské a slovenské. Vzhledem k velkým vzdálenostem a špatným cestám zajížděli faráři do filiálních kostelů jen občas, zpravidla na velké svátky a svatby, aby zde sloužili mši svatou, udělovali příslušné svátosti a zapisovali úkony do matrik. Jestliže bylo dost duchovních, působil i při filiálních kostelech nějakou dobu kaplan, např. v Bígru. Byla však i období, kdy samotné fary nebyly obsazeny vůbec; v těch dobách křtili, pohřbívali, nedělní bohoslužby slova vedli a církevní záležitosti vykonávali buď místní učitelé, nebo kostelníci (modliči), kteří většinou bývali i předsedy kostelní rady.
B. Současnost
Církevní správa dotyčných osad, které vždy patřily k temešvárské diecézi, vypadá v současné době následovně: Ke gernické farnosti patří vedle Gerníka (až do r. 1994 nebo 1995 sídlo děkanství) dále Bígr, Rovensko a národnostně smíšené obce Berzasca (Berzáska) a Liubcova (Lubková); k novomoldavské Svatá Helena, Eibentál (v roce 2017 zde skončil farář Václav Mašek a přesunul se do Bígru) a národnostně smíšená Zlatita (Zlatnice); Šumice je filiálkou fary v Baile Herculane (Lázně Herkulovy). Farářem v Nové Moldavě byl po mnoho let eibentálský rodák Josef Přelouček, farářem a dnes již jen honorárním (čestným) děkanem v Gerníku byl dlouho tamní rodák Václav Mašek, vysvěcený na kněze téměř před padesáti lety a začínající svou službu rovněž v Nové Moldavě. Gernický děkan byl nejváženější a zároveň nejvytíženější osobností mezi našimi krajany v rumunském Banátě. Měl také četné kontakty s církevními představiteli v Čechách a na Moravě: Gernickou faru navštívili a ve zdejším kostele mši svatou sloužili m. j. i pražský biskup Jaroslav Škarvada a olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Faráři objíždějí své filiální kostely již automobily, a to relativně dost často. Přesto většinu nedělí v roce se zde musí odbývat jen bohoslužby slova. Dvojici českých farářů v rumunském Banátě doplňoval třetí český kněz, gernický rodák Josef Altmann, absolvent Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci, vysvěcený na kněze v říjnu 1996 v Gerníku. V současné době působí český kněz pouze na Gerníku. Po odchodu Václava Maška z Eibenthalu na Bígr (zde stále slouží) do této vesnice chorvatský kněz z Oršavy.
Kostely jsou všude kromě Gerníka skromné, ale všechny malebné, vzorně upravené a hojně navštěvované, svátečních bohoslužeb se zúčastňuje většina obyvatelstva. Přítomnost Boha tu člověk odjinud pociťuje nejen v kostele a v nádherné, byť trochu drsné krajině, ale i uvnitř mnoha domácností, kde se ještě před společným jídlem nahlas všichni modlí Otče nás a Zdrávas Maria. Naši krajané se mezi sebou také nadále zdraví "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus", v hornickém prostředí pak "Zdař Bůh".
C. Pouť do Čiklavy
Nejvýznamnější náboženskou slavností banátských Čechů je od nepaměti pouť k Panně Marii Čiklavské, pořádaná dvakrát do roka, a to ke svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) a Narození P. Marie (8. září). CICLOVA MONTANA (t. j. Horská Čiklava, ve starých mapách označovaná jako Ciclova Germana, tedy Německá Čiklava), ležící v sousedství městečka Ciclova Romana (t. j. Rumunská Čiklava) nedaleko města Oravita, je někdejší hornická obec pověstná svým pivovarem a jako katolické poutní místo. Byla založena německými kolonisty po r. 1700. Jejich krajané Windberger a Lang zde nechali pro oltářní mariánský obraz vystavět kapli s názvem Maria Fels (Skála Mariánská). Kaple byla vysvěcena roku 1727, ale už o deset let později byla vypálena ustupujícími tureckými záškodníky a na jejím místě byl r. 1766 vystavěn barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie.
V předvečer výše uvedených svátků dodnes proudí (pěšky, "autobusy", osobními automobily) k poutnímu místu v Čiklavě kolem půl tisíce českých poutníků nejen z původních českých osad, ale ze všech končin Banátu včetně poutníků z těch smíšených česko-srbských obcí, které po rozdělení Banátu v r. 1919 připadly Jugoslávii. Pěšky (procesím) dodnes chodí poutníci z Gerníku (cca 50km), Rovenska (cca 60km), Svaté Heleny (přes 60km) a z Eibentálu (cca 100km). Jde se s procesním, věncem ozdobeným křížem (již bez korouhví) po silnicích, polních cestách, pěšinkách, vysokou travou, přes kopce, pole, lesy, pastviny i potoky. A jde se s úsměvem. Pěšky jdou i někteří starší lidé, převažuje však mladá generace včetně desetiletých dětí… Zpívají se písně jak moderní rytmické, tak starobylé poutní, s předříkáváním i bez něho, zpaměti i z rukopisných zpěvníčků, v posledních letech i z poutnického kancionálu. Až na výjimky jsou to všechno české písně, česky zpívané.
Do Čiklavy poutníci přicházejí a přijíždějí v odpoledních hodinách. V kostele poutníky čeká zpověď, večerní a jitřní mše svatá, svaté přijímání, adorace a noční bdění. Odpoledne i večer pak zbyde čas i na návštěvu několika místních obchůdků (je třeba dětem přinést něco z pouti), po případě i krčem. 8. 9., resp. 15. 8. po osmé hodině ranní je interiér i areál kostela už liduprázdný. Poutníci se hned po mši rozejdou a rozjedou do svých domovů. Pouť do Čiklavy byla v minulosti jedinou možností společného setkání banátských Čechů. Zde se nejen utvrzovali ve své katolické víře, zde se také při společném zpěvu českých náboženských písní museli - při rozdílnosti svých nářečních útvarů - sjednocovat na jejich společném, jednotném textu, zde mohli za doby působení českých kněží v Gerníku a později v Eibentálu slyšet kázání ve své mateřštině a v posledním období díky P. Václavu Maškovi dokonce vyslechnout celou bohoslužbu ve spisovné podobě českého jazyka. Zde, ale jistě už po trase procesí prožívali i pocity oprávněné hrdosti na příslušnost ke svému etnickému společenství, a tak si zde posilovali své národní (resp. etnické) uvědomění. V době odpoledního volna - už mimo kostel - se zde však zcela jistě také navazovaly další kontakty: obchodní (dobytek, řemeslné výrobky), společenské (např. návštěvy ochotnických divadelních souborů, dechových kapel nebo harmonikářů ze "sousedních" vsí) i rodinné (předsvatební i po-svatební), které se mohly při opakované návštěvě tohoto místa konkretizovat a prohlubovat. Tato událost tedy působila a dodnes působí na Čechy ze všech končin Banátu jako všestranně stmelující faktor a rozhodujícím způsobem odedávna přispívala k jejich integraci nejen náboženské, ale i etnické.
D. Protestantské církve a sbory
Jen dvě české komunity v celém Rumunsku se hlásí k jinému než k římskokatolickému vyznání: ve Svaté Heleně a ve Velkém Peregu. Jak už bylo zmíněno v 1. části, r. 1863 dosídlili Češi obec Velký Pereg (Pereg, Německý Pereg, Peregu Mare), ležící asi 30km na západ od Aradu, dnes v těsném sousedství maďarských hranic. Asi osm let předtím se do této obce přistěhovali Němci z Dolních Rakous, a osadu r. 1852 založili Rusíni ze šarišské župy (na východním Slovensku). Zatímco Rusíni se hlásili k vyznání řeckokatolickému a Němci k římskokatolickému, byli původní čeští kolonisté, kteří pocházeli ze středovýchodních Čech (Čáslavsko a Přeloučsko), údajně čeští bratří. Ale protože tato víra v zemi uznána nebyla, přihlásili se k církvi evangelické reformované (k helvetskému vyznání). Roku 1873 si postavili svou evangelickou modlitebnu, ke které připojili i školu. Po 2. světové válce však tato modlitebna již pereckým Čechům nevyhovovala, a tak si v těžkých podmínkách 50. let vystavěli v jejím sousedství svůj vlastní český kostel a bývalou modlitebnu upravili na taneční sál. Kostel pak byl ne tak dávno opraven a zvenčí i zevnitř svítí novotou. V roce 1996 v něm přibyly i nové elektronické varhany, jež byly z velké části uhrazeny z české vládní pomoci, zprostředkovávané Nadací při České televizi Člověk v tísni. Vlastního faráře perečtí Češi nemají, filiálně patří k evangelické faře v sousedním Malém Peregu (Peregu Mic), kde je farář maďarské národnosti. Ten vykonává nedělní bohoslužby i ve Velkém Peregu, a to v maďarštině… Vzájemné spolužití obyvatelstva trojí národnosti a trojího vyznání fungovalo v této obci bez problémů, ale skladba obyvatelstva se zde v posledních letech značně změnila: Kdysi početně silně zastoupení rakouští Němci se (až na asi 3-4 rodiny) vystěhovali do Německa, a také Čechů zde značně ubylo; zbylo jich tu asi jen 80 osob, převážně starší generace. Zdejší Češi odcházeli a odcházejí do Aradu a Temešváru, do České republiky, i na západ od ní, také však vytvářejí národnostně smíšené sňatky s luteránskými Slováky v blízkém Nadlaku (malém městě s těsnou většinou slovenského obyvatelstva). Na místo Němců a Čechů se do Velkého Peregu stěhují Slováci ze župy Bihor, vyznání římskokatolického, a zvláště Rumuni, vyznání pravoslavného, a doplňují tak zde stále ještě většinu pereckých Rusínů, kteří se však sami považují a přihlašují za Slováky…
Svým založením v pořadí druhá a dones nejstarší česká osada Svatá Helena byla kolonizována reformovanými evangelíky helvetského vyznání ze středovýchodních Čech, především z Čáslavska. Jelikož se však kolonisté nejstarší české osady Svaté Alžběty (Sankt Elisabeth, Elisabethfeld), kteří byli římskokatolického vyznání, pro nedostatek vody roku 1847 přestěhovali právě do Sv. Heleny (Sv. Alžběta pak zanikla), je helenské obyvatelstvo od té doby až podnes nábožensky smíšené, až do nedávna jen s nepatrnou většinou katolíků. Helenští evangelíci si dlouhou dobu konali bohoslužby jen v provizorní modlitebně a až roku 1887 si ze sbírek vystavěli svůj velký zděný kostel. Vlastního faráře však dlouho neměli, pobožnosti slova tu vedl některý ze starších. Po roce 1900 postihl Sv. Helenu silný maďarizační tlak. Roku 1904 sem nastoupil maďarský evangelický farář, který nejenže kázal výlučně maďarsky, ale také zde prosadil otevření maďarské mateřské školy. Navíc podněcoval pronásledování českého a nadále česky učícího učitele, který byl nakonec z obce za trest přeložen. V té době část helenských evangelíků přechází k sektě nazarénů, jejíž věrouku zde šířil tajně působící slovenský kazatel, jehož kázání Češi rozuměli; a později, hlavně po skončení 1. světové války, k baptistům. Činnost nazarénů zde byla efemérní, ale baptisté si své pozice nejen uhájili, ale postupně stále rozšiřovali. Od počátku 50. let zde infiltrovali a posléze zcela pohltili zbytek někdejší velmi početné obce evangelické, většina jejíž příslušníků v letech 1947-1949 reemigrovala do Československa. Baptisté ve Sv. Heleně, kterých je zde v současné době asi třetina (dvě třetiny tvoří katolíci), jsou velice semknutí a uzavření (endogamie), ve své víře zásadoví a nekompromisní. V jejich sboru (někdejším evangelickém kostele) se odvíjí nejen jejich náboženský, ale i veškerý kulturní a společenský život.
MATEŘSKÝ JAZYK
Přes stosedmdesátileté odtržení od staré vlasti si obyvatelé českých ostrůvků v jihozápadním Rumunsku podnes zachovali svůj mateřský jazyk, kterým vždy manifestovali svou identitu. Základní jazykový ráz všech šesti českých vesnic a s výjimkou Klopodie i všech českých menšinových komunit v rumunském Banátě je čistě český, bez jakékoli stopy moravských nářečí.
Česká slovní zásoba Čechů v rumunském Banátě je však ve srovnání se slovní zásobou Čechů žijících v mateřských zemích nepoměrně chudší, bez české lexikální výzbroje technické, vědecké i kulturní, až na sečtělejší čtenáře v podstatě ještě předjungmannovská.
Všeobecně, a to bez stylového či citového rozlišení a bez znalosti správných (spisovných) českých ekvivalentů, se zde používá celá řada archaických výrazů, ať už kdysi dávno přejatých z němčiny: luft (vzduch), numero nebo zkomoleně lumero (číslo), ksicht (obličej), krchov (hřbitov), šíf (loď), plavajz (tužka), hadry (šaty, látky), tumlovat se (chvátat, spěchat), koštovat, šmakovat, vinšovat, atd. ; či archaismů čistě českých: hory (doly), stolice (židle), duše (osoby), národ (lidé), namučit se (nadřít se)…
Rovněž všeobecně dosud převládají archaismy hláskoslovné, např. v předponě vej- místo vý- (vejchod, vejklad, vejbor, vejheň), ou- na začátku slova proti spisovnému ú- (ouřad, outrata, outerej), vo- proti spisovnému o- na začátku slova (vokres, vobec, vosum), v souhláskových skupinách stř - se nevyslovuje počáteční s - (tředa, třecha, třevíce, třílet, tříkat), zvláště na začátku slova vypadává počáteční h - (řích, řeben, loh, vizdat); zjednodušují se i jiné souhláskové skupiny (křivánek, dolek, zlášní), některá slova se v samohlásce odlišují kvantitou, která se dlouží (póle, dólu, spólu, na kráji, tícho, můž, céra, vjéřit, dlouho žíli), krátí (muj, mužeš, meno, dešť, neni), v jednom slově se první samohláska dlouží a druhá krátí (zéli, péři, bóži, Jéžiš).
Zachovávají se také archaismy tvaroslovné, mezi jiným se nerozlišuje 1. a 4. pád množného čísla mužských podstatných jmen životných v případech jako: to je pro králíci, žerou to brouky; 2. pád množného čísla podstatných jmen je často zakončen na -ch: vod klukuch, bez rukavuch, sto kiluch, pár stavenich, suknich atd. atd. Ale "banátská čeština" není vůbec homogenní, což souvisí s tím, že každou z dotyčných šesti vesnic osídlovali kolonisté pocházející z několika regionů, příslušející k té či jiné nářeční skupině. A tak postupem doby zde probíhalo mezinářeční vyrovnávání, v každé vesnici jinak krystalizovaly svérázné interdialektické útvary, do nich se navíc v nestejné míře promítaly vlivy jazyků a jejich nářečí okolních etnických skupin (rumunštiny, srbštiny, němčiny, v omezené míře i maďarštiny) a také vliv češtiny spisovné.
Rozdíly mezi nářečními útvary jednotlivých českých vesnic, byť jsou v některých případech dost zřetelné, nebudu na těchto místech dokladovat. Vyžadují jinou studii. Značně zjednodušeně se dá konstatovat, že v Rovensku, Šumici i Eibentále převažuje středočeský nářeční základ, který se prolíná s nářečními znaky jihozápadočeskými, resp. západočeskými.
V Gerníku je tomu obráceně: převažuje západočeský typ, ale vyskytují se zde i nářeční prvky středočeské. Znaky západočeské převažují rovněž v Bígru, ale zde jsou obohaceny o prvky vyloženě "chodské". Nejrozmanitější je lidová mluva ve Svaté Heleně: zde převažuje středočeský nářeční ráz, ale uplatňují se zde i nářeční prvky severovýchodočeské a jihozápadočeské.
O pronikání spisovné češtiny do tamních českých interdialektů se zasloužili jednak katoličtí faráři z Čech, kteří zde působili od poloviny 19. do počátku 20. století (na Eibentále ještě pak ve 30. letech), jednak čeští učitelé, z nichž ti první dva (Vincenc Zamouřil do Gerníku a Jindřich Schlögl do Sv. Heleny) sem přišli z Čech jako mladí dobrovolníci ještě v době "Vojenské hranice" (r. 1857, resp. 1863) a působili zde až do své smrti (1881, resp. 1897). Od konce 20. do konce 30. let 20. století působili v těchto končinách další dva učitelé z Čech: Ladislav Šrubař ve Sv. Heleně a Vojislav Stratil na Šumici; oba sem vyslal československý stát se souhlasem rumunského ministerstva školství. Do těchto i jiných českých vesnic v Rumunsku vysílalo ministerstvo školství ČSR učitele i po 2. světové válce, a to až do r. 1957/58. Je samozřejmé, že zde působily vlivy četby, poslech zahraničního vysílání Čs. rozhlasu, od 50. let oboustranné styky s příbuznými reemigranty atd.
Pod vlivem spisovné češtiny došlo ke znatelnému ústupu nejnápadnějších rysů starší obecné češtiny především na Eibentále, kde se lidová mluva už blíží dnešnímu stavu v Čechách, třebaže nadále zůstává zachovalejší. To se však týká jen starších obyvatel této vesnice, řeč eibentálské mládeže je už pod značným vlivem rumunštiny. Na rozdíl od jiných (izolovanějších) českých vesnic se zde projevuje styk s rumunským obyvatelstvem nejen na pracovišti, t. j. na šachtě v hornické kolonii Ujbányje, ale i v lokalitě, resp. v její části (Ujbányje), kde žije asi třetina Rumunů a kde je rovněž několik národnostně smíšených manželství. Ještě silnější je tlak školy: Eibentál je jedinou českou vesnicí, kde je (už dlouho) vyučovacím jazykem rumunština už od 1. ročníku základní školy. Jazykové působení sousedních etnických skupin neprobíhalo tedy všude rovnoměrně: nejvíce vlivů rumunských prokazuje čeština na Šumici a v řeči mládeže také na Eibentále, srbských v Gerníku a zejména ve Sv. Heleně, německých v Bígru a ještě více u nejstarší generace v Eibentálu; vliv maďarštiny je zde už mizivý. Relativně nejméně je cizími jazykovými vlivy zasaženo Rovensko.
Zatímco tzv. banatismy, t. j. slova společná všem jazykům, resp. dialektům v Banátě i přilehlých oblastech, jsou v řeči podunajských Čechů dodnes živé, ať už jde o výpůjčky z němčiny, např. hutvajd, hutvajda (obecní pastvina), šustr (obuvník, švec), špórovat (šetřit), prubovat (zkoušet), trunk (lihovina), šrek (šikmo), šór (řada); či ze srbštiny, např. kanta (vědro, kbelík), krčák (hliněný džbán na vodu), koterice (větší nízký koš), pázník (hlídač), tak vlastní germanismy (kromě truhlářské, kolářské a zednické terminologie) i srbismy v poslední době znatelně ustupují, především u příslušníků nejmladší generace. Čím dál tím víc se prosazuje vliv rumunštiny, a to v její zbohemizované podobě: ve slovní zásobě (hlavně termíny a slova civilizační sféry), stavbě věty (především velice frekventované a na překlad do češtiny náročné spojovací výrazy makar a barem), v slovosledu (von má jednu mámu starou, tak sem vám ho sem myslím dala), v zesíleném záporu (vono nepršelo nikerak), překladovém tvoření vět a slovních spojení (dvacet schůzinců, zrní kafe) i v tvoření kalků, t. j. doslovných překladů slov a vazeb (dej tomu voheň = zapal to; vono se to přetrhlo = přerušilo, řeč je o telefonním spojení). A to už se nechci zmiňovat o písemném vyjadřování češtiny, přestože i zde nalezneme výjimky z pravidla. Naproti tomu vliv jazyků nebo nářečí okolních etnik nepokazil tamní českou výslovnost. Zcela přirozená je větná intonace a vesměs správně bývá kladen slovní přízvuk (na první slabice, popř. na jednoslabičné předložce). Vliv rumunské fonetiky se projevuje jen ve výslovnosti mezinárodních slov, např. čelofán, merčedes, tebeče; aldžebra; mekánik.
Podle české výslovnosti si banátští Češi upravili nejen původní (nečeské) názvy všech šesti českých vesnic, ale počeštěně vyslovují i další zeměpisná jména blízkého i širokého okolí, především názvy sídel: Oršava, Berzáska, Dubová, Drnková, Lupková, Svinice, Rešice, Oravice, Sikovice, Jablonice, Ješelnice, Božovice, atd. Některým úředním názvům sídel odpovídají i dva počeštěné ekvivalenty, např. Moldova Noua - Nová Moldava i Bošňák, Soporu Nou - Nový Šopot i Bušava; jiné vyslovují ve zkomolené podobě: Jeventál nebo Jementál (Eibenthal), Karanšebes (správně Karansebeš, v rumunské ortografii Caransebes), Tenešvár (maďarsky Temesvár, německy Temeschwar, rumunsky Timisoara).
Až na výjimky česká jsou jména rodná a jejich domácké podoby (Venca, Lojza, Franta, Tonda i Toník; Johan, Jenda, Jeník; Nána, Nanynka, Anka, Anička; Máňa, Mařenka, Marjánka, Maruška; Lída i Liduna, Káča, Johana, Lojzka, Bětka, Amálka, Verunka), jména "ulic" těchto vesnic (např. Na Hřebeně, U Pramene, U Potoučka, U Krchova v Gerníku; Pod Vápenkou, Ve Studničkách, Husí rynk, Spáleniště ve Sv. Heleně) i jména pomístní neboli toponymika (názvy polních tratí, polí, lesů, luk, jeskyní, skal atd.); mnohé z nich jsou názvy oficiálními a najdeme je i v rumunských mapách katastrálních i turistických, přepsaná ovšem už rumunskou ortografií, např. jeskyně (pestera) U Lomu, Filipovo Dira, Potoc, Ieskinia apod. V některých zeměpisných jménech katastrů českých vesnic se však projevuje nejen vliv rumunštiny a srbštiny, ale ještě i turečtiny (potok Alibeg, vrch Megeleš).
Od lidové mluvy obyvatel šesti českých vesnic se podstatněji neliší jazykový projev příslušníků českých komunit, žijících menšinově v okolních městech a vesnicích, ale jazykové interference rumunštiny (v případě Zlatice srbštiny) se zde pochopitelně projevují daleko výrazněji. U většiny z těch, kteří se v těchto sídlech již narodili, jako např. u většiny oršavských Čechů, je však primárním jazykem již rumunština.
Jiná je jazyková soustava češtiny v Klopodii a Velkém Peregu. Vzhledem k daleko pozdější kolonizaci (až v 1. polovině 60. let 19. století) už není tak zasažena hláskoslovnými, tvaroslovnými a lexikálními archaismy. Lidová mluva Čechů ve Velkém Peregu se tak už blíží stavu současné obecné češtiny, v Klopodii pak nářečím moravskoslovenským (východomoravským), což souvisí s tím, že předci klopodských Čechů přišli do těchto končin z jihovýchodní Moravy, hlavně z Hodonínska. Ale zase v porovnání s mluvou podunajských Čechů bychom ve slovníku Čechů v Klopodii a Velkém Peregu našli daleko více jazykových výpůjček z maďarštiny a němčiny.
V porovnání s mluvou krajanských Čechů např. z Volyně nebo z jiných míst Ukrajiny, jakož i velké většiny Čechů již narozených v USA, je "banátská čeština" nejenom starobylejší, ale stále ještě zachovalejší a přes všechny výše uvedené příklady méně porušena interferencemi oficiálního (státního) jazyka. Návštěvník z České republiky i odjinud se zde česky domluví bez větších problémů, i když v některých případech může být uveden do značných rozpaků. Na základě vlastních zkušeností uvedu na závěr této části několik jazykových perliček:
- "Cucák" nebo "cucáček" je dudlík, "cíci" jsou ženská prsa.
- Průjem je stále jen a jen "sračka".
- Hospodyně nabízí turistovi, myjícímu se ve světnici, ručník se slovy: "Vem si pak tuten hadr a utři si ten ksicht."
- Hospodyně se ptá seriózně vyhlížející manželské dvojice ve středních letech: "A kolik vy máte doma harantůch?"
- Babička radí mladíkovi z Čech, jak se v Oršavě dostat k vlaku: "Gára (nádraží) je hned naproti portu (přístavu), jak sou ty šífy, tam už, strejčku, uvidíte ty šíny (koleje), na gáře si koupíte bilet a cukem (vlakem) pojedete až do Temešváru. A dyby ten cuk dlouho nejel, tak to můžete zkusit na okáziji (autostopem).
HISTORIE A SOUČASNOST ČESKÉHO MENŠINOVÉHO ŠKOLSTVÍ
Banátské vojenské hranici byla úředním jazykem němčina, v jednotlivých lokalitách pak i jazyky těch národností, jež je obývaly. To znamená, že po příchodu českých přesídlenců do nově vzniklých českých kolonií se zde vedle němčiny rovněž česky úřadovalo i vyučovalo. Vyučování probíhalo dlouhou dobu podomácku, šlo patrně jen o výuku trivia (čtení, psaní, počty), vyučovali nediplomovaní učitelé - laici, většinou místní vzdělanější rolníci nebo vojenští vysloužilci, dosazovaní vojenskými úřady. Učitelé, stejně jako po svém příchodu i kněží, nosili uniformu, ale učitelé byli obvykle bez hodnosti. Zpravidla polovinu svého platu dostávali od vojenského eráru, druhou polovinu jejich mzdy, obilí i dřevo jim zaopatřovali místní občané. Byly to tedy v podstatě školy obecní. Dozor nad nimi byl svěřen církevním a vojenským úřadům. První škola ve vlastním slova smyslu byla (spolu s obecním domem) vystavěna roku 1848 v Eibentále, v ostatních osadách až po roce 1850. O rozvoj české kultury i jazyka se v 19. století nejvíce zasloužili Vincenc Zamouřil a Jindřich Schlögl, diplomovaní učitelé z Královéhradecka, kteří do největších českých kolonií přišli jako mladí dobrovolníci ještě v době trvání Vojenské hranice, aby v novém domově působili až do své smrti: Vincenc Zamouřil v Gerníku v letech 1857-1881 a Jindřich Schlögl ve Svaté Heleně od roku 1863 do roku 1897. Byli to nadaní pedagogové, vynikající hudebníci i organizátoři a svědomití osvětoví pracovníci.
Roku 1873 byla Banátská vojenská hranice zrušena a její území bylo začleněno do tzv. Zalitavska (uherské části dualistického Rakouska-Uherska). I když se maďarština stala povinným úředním jazykem, změny ve správním držení se v českých obcích dlouho neprojevovaly, nadále se učilo česky, později ze slabikářů a čítanek sepsaných Jindřichem Schlöglem a schválených uherskou vládou. Podstatnou změnu přinesl rok 1907, kdy byl v Zalitavsku vydán nový školský zákon (Lex Apponyi), na základě něhož byly školy zestátněny a maďarština se stala jedinou vyučovací řečí. V Banátě byl tento zákon uveden do praxe roku 1910. Hned roku 1911 byla ve Sv. Heleně zřízena maďarská mateřská škola a roku 1914 byl z obce vyštván český učitel Jan Schlögl. Maďarizační tlak stoupal i v dalších českých obcích, ve školách se čeština nesměla používat už ani jako řeč pomocná, úřady měly námitky i proti českým křestním jménům a českému zpěvu. Během 1. světové války se v některých českých vesnicích už nevyučovalo vůbec (Rovensko, Šumice, Bígr).
Roku 1919 a definitivně roku 1920 byly české osady v Banátě připojeny k rumunskému království. Na rozdíl od poměrů hospodářských a sociálních nastala pro české školství přece jenom příznivější situace. Školy byly sice roku 1921 znovu zestátněny, ale rumunské úřady povolily obnovení českého vyučování. Vedle dosazovaných učitelů rumunských na nich už také působili diplomovaní čeští učitelé již v těchto končinách narození: František Palát (Pálfi) z Rovenska, František Karban, původem z Bígru, a gerničtí rodáci Josef Nejedlý a František Merhout. Protože jich byl nedostatek, mezistátní dohodou z 20. let rumunské ministerstvo školství povolilo působení českých učitelů, vysílaných do Rumunska z ČSR. Roku 1929 přišel na Šumici Vojislav Stratil a téhož roku do Sv. Heleny Ladislav Šrubař, oba zde jako učitelé a osvětoví pracovníci vzorně působili až do konce 30. let.
Ministerstvo školství a národní osvěty ČSR pak začalo učitele do většiny českých vesnic v Rumunsku znovu vysílat až po skončení reemigrace v roce 1949, tentokrát k jednoročním nebo dvouletým stážím, které definitivně skončily někdy v roce 1957 nebo 1958; o jejich prodloužení pak už neměla zájem ani jedna z obou zainteresovaných stran. V letech 60. a v 1. polovině let 70. v některých českých osadách (např. v Šumici a ve Sv. Heleně) dlouhodobě působili kvalifikovaní slovenští učitelé z rumunského Nadlaku. Situace se v českém menšinovém školství zlepšila až v 70. letech, kdy bylo devíti žákům z českých vesnic umožněno studovat na pedagogické sekci reálného lycea v Nadlaku. Jeho absolvování v roce 1977 jim umožnilo získat řádnou učitelskou kvalifikaci pro 1. stupeň základních škol, šest z nich také téhož roku nastoupilo učitelskou praxi v českých vesnicích, dva (Kučera a Šubert) po lyceu ještě vystudovali filologickou fakultu na univerzitě v Bukurešti. Dalších osm českých žáků vystudovalo pedagogickou sekci nadlackého lycea v roce 1995. Z první skupiny těchto absolventů (1973-1977) však dnes učí na vesnických školách s českým vyučováním jen dva (ve Sv. Heleně a v Bígru), jedna učí ve městě (Nová Moldava) češtinu aspoň fakultativně, pět z nich pak v letech 1990-1996 odešlo do ČR. Ze skupiny druhé (1990-1995) učí v české vesnici už jen jediná absolventka (ve Sv. Heleně), dvě učí češtinu na rumunské škole v Berzásce aspoň fakultativně, dvě odešly do ČR, dvě studují na vysoké škole (z toho jedna v ČR) a jedna učí na škole rumunské.
Třetí turnus pedagogické sekce (slovensko-rumunského) Lycea Jozefa Gregora Tajovského v Nadlaku byl pro české žáky zahájen v roce 1995; 15 žáků českého původu, z toho 13 z jižního Banátu, zde má konečně zajištěnu kvalitní přípravu v českém jazyce, od začátku roku 1996 do konce roku 1997 lektorem českého jazyka z ČR, vyslaným sem občanským Sdružením pro pomoc krajanům v Rumunsku, od ledna roku 1998 lektorkou vyslanou českým ministerstvem školství. Lze jen doufat, že po absolvování tohoto ústavu v roce 2000 většina z nich na základní školy s českým vyučováním skutečně nastoupí a že v této praxi vydrží. Rumunský stát je v otázkách menšinového školství v poslední době skutečně velkorysý a právo na vzdělání v mateřském jazyce je zaručeno nejen ústavou, ale i novými školskými zákony a právními normami. Je však velkou škodou, že je příslušní čeští představitelé v krajanském spolku (Demokratický svaz Slováků a Čechů v Rumunsku) nedokážou (nebo nechtějí?) beze zbytku využívat.
V současné době jsou kromě Bígru, Šumice a Rovensku ve všech českých vesnicích osmitřídky. V bígerské jednotřídce je jen 1. stupeň (od 1. do 4. ročníku), 2. stupeň absolvují bígerské děti na základní škole ve 23km vzdálené spádové obci Berzáska (Berzasca), a to bez možnosti dojíždění, jsou proto ubytovány na internátě nebo u svých českých. V Gerníku, ve Sv. Heleně, v Rovensku a na Bígru se česky povinně vyučuje pouze od 1. do 4. ročníku; kromě Bígru se většina tamních žáků učí češtině i od 5. do 8. ročníku, a to jako volitelnému předmětu tři hodiny týdně. Fakultativní výuka češtiny (4 hodiny týdně na 1. a 3 hodiny týdně na 2. stupni) je rovněž zavedena na dvou školách s vyučovacím jazykem rumunským: v Nové Moldavě a v Berzásce. Jedinou českou osadou, kde se již od 1. ročníku a dál vyučuje pouze rumunsky je Eibentál. Fakultativně se pak zde čeština vyučuje jako jeden z předmětů a dále ve volnočasových aktivitách. S výraznou finanční podporou vlády ČR proběhly v posledním období dílčí stavební úpravy na základních školách v Gerníku a v Bígru a postavila se základní škola ve Sv. Heleně. Kromě škol základních se děti česky vyučují a vychovávají ve dvou mateřských školách (ve Sv. Heleně a Eibentálu).
Právě proto v lednu t. r. vyslalo české ministerstvo školství (resp. jeho Dům zahraničních služeb) pět učitelů z ČR ke krajanským komunitám v Rumunsku, a to na přání místních představitelů krajanského spolku a se souhlasem příslušných rumunských orgánů. Se značným zpožděním, ale nakonec přece se tak realizuje usnesení vlády ČR č. 217 ze dne 12. 4. 1995. Základním záměrem této snahy je umožnit přímý kontakt tamních žáků a učitelů se současným českým jazykem a vyučovacími metodami. Tito učitelé (v Nadlaku, Gerníku. Sv. Heleně, Eibentálu a Rovensku) zde měli nejen vyučovat češtinu, ale také organizovat a zajišťovat nejrozmanitější osvětovou činnost. Délka pobytu těchto učitelů v příslušných lokalitách by měla trvat zhruba půl roku, pak by měli být střídáni svými nástupci. V současné době se v Rumunsku drží dvě pozice, jedna na Sv. Heleně (pod ní spadá Gerník) a na Eibenthale. Další místem je pak srbská Kruščica, pod kterou spadá Bela Crkva a Češko Selo.
KULTURNÍ A SPOLKOVÝ ŽIVOT
V českých vesnicích na jihu rumunského Banátu se dodnes dochovaly zbytky tradiční české materiální a zvláště duchovní kultury, jejíž projevy byly ještě poměrně nedávno velmi živé a intenzivní. V určitých případech se zde dodnes udržují některé tradiční zvykové a obyčejové jevy a prvky, které ve staré vlasti již dávno zanikly. O reziduích tradiční české hmotné kultury (zemědělské hospodaření, řemeslná a domácká výroba, strava, ženský a dětský lidový oděv) jsem se již zmínil v kapitole Hospodářské a sociální poměry, nebudu se proto již k nim vracet.
Nejvýznamnější událostí nejen rodinného života, ale i vesnického sousedského kolektivu je zde svatba, ke které se koncentruje celá řada staročeských obřadních a zvykových forem a norem: promluvy ("svatební řeči"), družby (starosvata, starojky, faktora, kecála, poklampače), námluvy "štandrle" u nevěsty, svatební průvod, požehnání rodičů snoubencům, zdobení a třesení "stromečku", vybírání na "kolíbku", čepení nevěsty, tradiční svatební písně. Ve všech českých vesnicích je si svatební rituál podobný s určitými odchylkami. Odklon od tradičních forem české svatby se v poslední době projevuje jen v oblečení nevěsty, některých svatebčanek a družiček, které již odkládají tradiční lidový oděv. "Veselky" se konají převážně v masopustním období, kdysi výlučně v domě nevěsty, zhruba od poloviny 20. století v kulturním domě, jen ve Svaté Heleně se k tomuto účelu po rumunském vzoru staví z prken a větví zastřešené "šátro" (z maďarského sátor, tzn. stan). Ještě nedávno izolované české vesnice dnes již přestávají být endogamní, přibývá sňatků mezi obyvateli českých sídel i sňatků národnostně smíšených, zvláště v Eibentálu a v Bígru, o městských sídlech ani nemluvě.
Dosud zde ještě přežívají některé rituály zvykoslovného roku vycházející z církevního (katolického) kalendáře, všeobecně o Velikonocích ("na červený svátky", "na zajíčka"): vyřehtávání a koledování s příslušnými staročeskými obřadními písněmi a říkadly, velkopáteční obmývání se v potoce i oblévání děvčat na Velikonoční pondělí; o posvícení (na Gerníku a na Rovensku s taneční zábavou od sobotního večera až do úterního rána) i o Vánocích ("na koledu"): o Štědrém dnu m. j. ovazování a třesení stromků, celodenní půst a zákazy všech prací, koledování na Štěpána. Některé obřadní slavnosti a zvyky však už vymizely (tříkrálová koleda, dožínky, předvánoční obchůzkové zvyky na Barboru, Mikuláše a Lucii), jiné procházejí velkým úpadkem (masopustní obyčeje). K novým výročním obyčejům patří Den horníků na Eibentále a všeobecně silvestrovská zábava ("revelion"). Specifickou eibnetálskou slavností je tamní zavádění pod máj s taneční zábavou o Svatodušním pondělí s pozoruhodnými veršovanými a částečně rýmovanými přípitky zavaděče.
Hudební kultura zde byla ještě v nedávné minulosti na daleko vyšší úrovni. V posledních letech však přibylo možností pasivní konzumace reprodukované hudby, rozpadly se dechové kapely na Eibentále i na Rovensku a jen silou vůle se dosud drží dechovka na Gerníku a Bígru. V každé české vesnici je několik harmonikářů. Zatímco instrumentální hudební projev je zde (s výjimkou baptistického mandolínového orchestru ve Sv. Heleně) slabší než je v Čechách obvyklé, zpěvnost tamních lidí je všeobecná, zpěváci většinou dobří nebo výborní, znalost několika desítek českých lidových písní u všech obyvatel ve všech věkových kategoriích běžná. Zpěváci zpívají sice hlasy vesměs neškolenými, ale až na výjimky intonačně a rytmicky dobře a hlasově přiměřeně. Zpívá se při tanečních a posvícenských zábavách, svatbách i draní peří a samozřejmě v kostele (duchovní písně). Už se však přestalo zpívat ve volných chvílích večer o nedělích a svátcích, při společných pracích, při dětských hrách i jen tak pro sebe. Písňový repertoár se čerpá ze starých kalendářů, z novějších publikací, z folkloristických nahrávek současných českých a moravských dechových kapel i z rukopisných zpěvníčků, kam si téměř každé děvče špatnou češtinou zapisuje nejoblíbenější písně i písně nově slyšené (dnes už i rumunské, popř. i srbské). Vlastní písňová tvorba zde zjištěna nebyla, lidová tvořivost se projevuje jen v běžné lokalizaci a výjimečně ve vytváření nových slok. Zpívají se písně duchovní, stále ještě lidové písně všech žánrů, z nichž některé u nás už upadly v zapomenutí, ale i písně pololidové a umělé, např. "Hašlerky". (Písnička česká je jakousi hymnou rumunskobanátských Čechů.)
Nejoblíbenějšími tanci jsou dosud valčík a polka, ale tancuje se i tango a samozřejmě rumunské a srbské kolové tance.
Nejvýznamnější kulturně-společenskou událostí posledního období je pro banátské Čechy festival české kultury v rumunském Banátě, pořádaný od r. 1989 jako bienále postupně na všech českých vesnicích. O tuto tradici se stará místní český svaz. Několik prezentací českého folklóru každým rokem probíhá v rumunských obcích, jako je Baile Herculane, Moldova apod. Od roku 2011 se zde pořádá i český hudební festival „Festival Banát“, který v roce 2012 převzali organizačně od Člověka v tísni omladina z Eibenthalu a jejich přátelé a přeusnuli ho na trvalo do této vesnice. V současné době se však rozšiřuje i do dalších míst, každým rokem probíhá Gernická noc (v pátek) a víkend před hlavním festivalem pak v Českém Sele tradiční Paprikašijáda. V současné době je na festival vypravován nejdelší vlak československé historie, který je dlouhý přes 500m a veze na palubě 1250 návštěvníků. Právě rozvoj této události je jedním z hlavních propagačních kanálů krajanského života v Rumunsku a Srbsku.
S výtvarnými projevy a výtvory lidového, resp. insitního umění a uměleckých řemesel se lze setkat jen v kovozemědělském Bígru a dnes už v podstatě čistě hornickém Eibentálu, tedy v těch českých lokalitách tohoto regionu, kde je už více než stoletá hornická tradice. Těžká, nebezpečná a monotónní práce v podzemí okolních kamenouhlených dolů (Baia Noua, Cozla a dnes už zaniklé šachty Bušman a Mrakoň) si vyžadovala jistou relaxaci, kterou několik zdejších jedinců zaměřilo na výtvarnou činnost. Z těch eibentálských uvedu aspoň řezbáře-samouka Štefana Benedikta, který začínal s kapesním nožíkem a dnes s jedním dlátkem vyřezává lidové betlémy, rozměrnější plastiky sakrálního určení i drobnější dekorativní předměty. V Bígru byl nejvýznamnějším z nich insitní malíř Josef Řehák, zesnulý v r. 1993. Svými obrazy světců a různých biblických výjevů vyzdobil české katolické kostely v domovském Bígru, v Gerníku, Sv. Heleně, Eibentálu i v Rovensku. Námětově se dále zaměřoval na exotické a fantazijní krajiny, žánrové a mytologické výjevy, portréty a ornamentální výzdobu - vše olejovými barvami na plátna, různé lisované materiály ze dřeva nebo přímo na stěny interiérů, popř. i stropy, jak to dodnes můžeme spatřit v jeho bytě na čp. 91 (dosud v něm žije jeho manželka Magdalena s vnučkou Gábi), který je velkou obrazovou galerií tohoto tvůrce.
Ještě v roce 1930 mohl Rudolf Urban ve své monografii Čechoslováci v Rumunsku m. j. napsat: "…Češi svou kulturní vyspělostí značně převyšují své okolí. České obce stále ještě jsou vzorem ostatním a okolní jinonárodní obyvatelstvo se mnohému od Čechů přiučuje. Např. Rumuni naučili se od nich racionálněji vzdělávati půdu, pěstovati obilí, vésti domácnosti, lépe vyráběti hospodářské produkty, spravovati své obce, pečovati o školy a - naučili se též české řeči." Zásluhou učitelů vysílaných sem z Československa to platilo bezezbytku až do konce padesátých let a přežívalo ještě v letech osmdesátých. Protože české vesnice už nemají (s výjimkou P. Václava Maška v Gerníku) vysokoškolsky vzdělané a inteligentní vůdce s přirozenou autoritou (odešli brzy po roce 1990 do České republiky nebo ještě dříve do větších rumunských měst), je na učitelích z České republiky, kteří sem byli vysláni v lednu r. 1998, aby se pokusili tyto dezintegrační tendence přinejmenším zastavit a zdejší lid, bude-li ovšem mít k tomu dostatek vůle, národně a kulturně obrodit. V poslední době však svítá ne lepší časy, kdy především do Eibenthalu se vracejí mladí lidé za prací v turismu a v této (dříve trochu zapadlé) vesnici začíná čile ožívat spolkový život.
Spolkovou aktivitou oplývali ti Češi, kteří od 2. poloviny 19. století odcházeli do velkých rumunských měst, především v Bukurešti, kde si už r. 1875 založili pohřební spolek Svornost (v r. 1890 měl 1010 členů) a r. 1892 sociálnědemokratický zábavní a vzdělávací spolek Beseda. Brzy po 1. světové válce byl v Bukurešti založen český Sokol a Sportovní klub a ustavily se Československé kroužky v Kluži, Temešváru a Aradu, koncem dvacátých let se však rozpadly a zanikly. Až do padesátých let přežila jen bezprostředně po 1. světové válce založená Československá kolonie v Bukurešti s odborem dramatickým a vzdělávacím (přednášky, akademie, diapozitivy, filmy). Už ve dvacátých letech vznikaly odbočky Svazu československých kolonií v dalších městech, m. j. v Ploešti a v Kraiově. Zcela odlišné to však bylo v českých komunitách v jižním Banátě, kde jedině v Eibentálu fungoval mezi světovými válkami čtenářský spolek se slušně vybavenou obecní knihovnou. Teprve po revoluci, v roce 1990 byl v Nadlaku (Nadlac), městě s nejpočetnější slovenskou komunitou v Rumunsku, založen Demokratický svaz Slováků a Čechů v Rumunsku (DSSČR), který má své sídlo právě v Nadlaku a působiště v západních župách Rumunska, v župě Hunedoara a v Bukurešti. V těchto regionech žije více než 95 % z celkového počtu příslušníků slovenské (k 6. 1. 1992 20672 osob) a české (k 6. 1. 1992 5800 osob) národnostní menšiny. Svaz je organizován teritoriálně a svou činnost vyvíjí ve čtyřech oblastech: aradské, bihorské, banátské a jihobanátské. Má přes 40 místních organizací, z toho 11 čistě českých (v župách Caras-Severin a Mehedinti) a 5 smíšených česko-slovenských (v Bukurešti, Temešváru, Aradu, Rešici a Velkém Peregu). Nejvyšším orgánem svazu je sjezd (kongres), který se svolává jednou za čtyři roky, centrálním voleným řídícím orgánem a právnickým reprezentantem svazu je pak koordinační výbor (KV), který má něco přes 70 členů, 15 z nich tvoří předsednictvo KV: předseda, 4 místopředsedové (každý pro jednu oblast), tajemník a dalších 9 členů (z toho 3 Češi). Přestože je organizační struktura svazu poněkud těžkopádná a jeho stanovy dost centralistické, byla jeho činnost zvláště v prvních letech po revoluci velice prospěšná a užitečná i pro českou menšinu: Svaz má m. j. už od r. 1990 svého poslance v rumunském parlamentu, celou řadu obecních a městských zastupitelů. Současným předsedou české větve této slovensko-české organizace je gernický rodák žijící v Bukureštui Štefan Bouda, který v roce 2018 nahradil šumického Františka Draxela. Velkým snem české větvě je odrtržení od té slovenské.
V Srbku pak funguje podobný systém jako v Rumunku, místní Matice má pod sebou několik besed, kteří si volí své zástupce do vyšších pozic. Místo v parlamentu však česká menšina nemá. V Srbsku je česká menšina oddělená od té slovenské. Slováků v Srbsku je podobně jako v Rumunsku, tedy kolem 30 000 a patří k zásadní srbské menšině s důležitým hlasem.
ČESKÉ VESNICE DNES
Místní život v horách je velmi prostý a těžký a nabízí velice málo pracovních příležitostí. Proto se Ministerstvo zahraničních věcí České republiky a některé humanitární organizace jako Člověk v tísni nebo Český Banát snaží podporovat místní komunitu všemožnými způsoby tak, aby se podařilo zachovat její jedinečnost i do budoucna. Česká republika například kromě finanční pomoci vysílá do jižního Banátu i tři české učitele. Přes výše uvedenou podporu je možno podpořit rozvoj podnikání, obnovu vesnic, udržování kostelů, domů, vzdělání a celkové zlepšení životní úrovně místních osadníků. Přímou cestou, jak pomoci českým krajanům, je pak projekt agroturistiky umožňující českým turistům zažít nádech starého českého venkova před 100 lety na vlastní kůži. Ubytování u místních či pronajmutí samostatného zařízeného domku nabízí kromě možnosti poznat život místních i ideální příležitost k prozkoumání okolních lesů a kopců označených 150 km českého turistického značení. Kromě pěší turistiky lze v okolí provozovat také cykloturistiku, jízdy na koních či rybaření.
Využití zdrojů: Jaroslav Svobora (český učitel v Banátu do roku 2000, MZV, vlastní zdroje, Člověk v tísni)