Tibi Pospíšil: Žít v Eibenthale byl můj sen
Štěpán se ptá, Tibi odpovídá...
Rozhovor s nejzásadnější postavou mladé generace českého Banátu v Rumunsku. Tibi jako jeden z mála mladých se rozhodl zůstat v Eibenthale a žít svůj sen. S parťáky z Čech dokázal zapadlou vesnici postavit v turistice na nohy a vytvořit z ní zase prestižní místo pro život!
Tibi, zkus zavzpomínat přesně na dobu, než my dva jsme se poprvé potkali v Eibenthale. Ty jsi studoval inženýra v Temešváru, kde jsi byl společně se svými bratry. Jaké jsi měl životní cíle a co jsi od svého života očekával?
Já jsem odešel z vesnice do Temešváru, když mi bylo 14 let a od té doby jsem si furt přál, ať už přijde čas, kdy se zase budu moc do Eibenthalu vrátit. Při škole byly nejlepší ty dny, když jsem jel vlakem domů a pozoroval z okna Dunaj a přírodu kolem něj. Cítil jsem, že se vracím domů. Temešvár mi hrozně smrděl, je to tak zvláštní, že to mám neustále v sobě a nikdy se mi po něm nestýskalo. Vždycky jsem si přál žít na Eibenthale, nikdy jsem si nepředstavoval, že bych měl žít někde jinde v Rumusku. Osm let v Temešváru bylo neustále stejných, pět dní školy, dva dni víkend. Můj sen v životě byl vždycky ten, mít hezký baráček, hezkou rodinu a být tělesně i duševně fit.
My jsme se v téhle době rozhodli, že zde rozjedeme turistiku. Tobě bylo 18 let a studoval jsi na vysoké škole. Viděli jsme se jen jednou, s Honzou ses viděl až v baráku, který jsme společně koupili. Co tomuto nápadu říkali doma a ve vesnici? Přeci jenom otevřít ubytování s hospodou ve vesnici, kam nikdo nejezdí je zpětně dost šílené..
Tak celá rodina i vesnice říkala, že je to hodně špatnej nápad. Tohle přece nikdy nemůže fungovat (pozn. redakce měli docela pravdu:)). Na Eibenthale byli lidi většinou naučeni chodit na práci do dolů a jestli pracovali nebo ne, byli placeni úplně stejně. Tak to fungovalo v celém Rumunsku, když zavřeli doly, tak lidi neuměli nic jiného, než práci na šachtě a v zemědělství. Tímto stylem se z vesnice jen těžko stane vesnice turistická. Lidi říkali, že by nikdy do svého baráku nepřijali Čecha a ještě k tomu, aby spal v jejich peřinách. Než se zavřely doly, tak na Eibenthalu bylo docela dost peněz a většina krajanů zde byla spokojena.
On to vlastně nebyl tak úplně skvělý nápad ani pro nás a mnoho let jsme se v tom plácali (což vlastně děláme do dnešní doby). Jak jsi prožíval ty první roky spolupráce, kdy jsi na to z té rumunské strany byl úplně sám a ve svém věku ses musel přeorientovat do pracovního tempa a zařizování věcí, které většinou tvá generace vůbec neřeší. Z vesnici všichni mladí odešli a ty jsi zůstal sám..
Bylo to těžké a těžké to asi ještě bude. Můj sen byl vždycky “Eibenthal”. Když jsem byl mladý (Tibimu táhne na 31), dokázal jsem žít za hodně málo peněz. Teď když mám rodinu potřebuji k zajištění trochu víc. Když jsme otevřeli projekt U Medvěda, tak to bylo strašně těžký, dělal jsem zedníka, instalatéra i barmana. Nevím odkud jsem bral tolik energie, ale ještě mě to nikdy nemrzelo, že jsem do toho šel. Doufám, že ani nikdy mrzet nebude. Věřím v Boha a vím, že jsem proto dokázal tolik věcí a ještě hodně věcí nadále dělat dokážu. Nikdy mě proto nemrzelo, že jsem v 18 letech pracoval sám na Medvědovi a moji kamarádi se bavili někde po hospodách. Taky jsem chodil do hospod, ale chodil jsem brzy spát, tělo bylo unavené a v hlavě jsem viděl zítřejší práci. Ráno jsem se netrápil se vstáváním, nemohl jsem vždy dospat s představou rozdělané práce a těšil jsem se až ji budu mít hotovou.
To, že jsem zůstal jako poslední mladý na vesnici sám je pravda, ale neměl jsem s tím problém. Já jsem kamarád i se staršími lidmi z vesnice, baví mě s nimi sedět v hospodě a neřešit jen věci mé generace.
Měli jsme hospodu, měli jsme první expedice a my jsme přišli s novým nápadem, Festival Banát 2012. Tři kluci, kteří nikdy podobné věci nikdy nedělali, se rozhodli, že přivezou dvacet kapel v čele s Divokým Billem, autobusy fanoušků, splácají stage z toho co dal les a zkusí založit něco, co Banát proslaví. Začátky byly příšerné a vlastně hrozně úsměvné. Jak jsi prožíval tenhle nápad a co říkala vesnice tomu, že po pár letech fungování hospody U Medvěda (která se stala součástí jejich života), jsme začali s festivalem?
Když jsem po vesnici říkal, že uděláme festival, tak lidi neřekli nic. Podobně jako s hospodou. Stejně ale nevěřili, že něco takého uděláme. Pochopili, až když se do vesnice nahrnulo několik set lidí. Fetival byl pro mě těžký, dělal jsem věci, které jsem nikdy nedělal, vše se muselo dělalo bez peněz. Důležití tak byli mí kamarádi od elektrikářů, starosta, policie, hajní a ostatní, bez jejich tolerance bych to v Eibenthale těžko udělal. Celý festival jsem se pak modlil, ať už je konec a zbavím se všech starostí. Celý festival byl ale obrovské překvapení pro mě, celou vesnici (která ještě dlouho nechápala co se to stalo) a překvapení byli i Rumuni od Oršavy až po Moldavu:).
Úplně živě si pamatuji, jak jsme po festivalu seděli ve velkém pokoji U Medvěda, z tašek neorganizovaně vytahovali různé peníze, počítali, dělali hromádky podle toho, co komu máme dát a pak jsme zjistili, že nám chybí skoro 200 000 na celé pokrytí. Nálada šla výrazně dolů a prožívali jsme hodně těžké (i osobní) věci. Ty jsi bydlel doma s mamkou, Honza u kámoše, kde si musel vyrobit nábytek z papírových krabic a spal ve spacáku. Já jsem to měl podobně ode zdi ke zdi, ale odnesl jsem si z toho, že se nikdy nechci vzdát a v těchto chvílích přemýšlím jak to udělat lépe a především zůstat pozitivní. Vnímám to jako moment, kdy jsme to asi podruhé mohli celé zabalit (první okamžik byl expedice pana Pokorného, který nás ždímal se zájezdem důchodců).
To je nejsmutnější když pracuješ, všichni tě chválí jak dobře to děláš, a přitom ti někteří závidějí kolik z toho máš. My jsme z toho mohli mít často jenom dobrý pocit, že jsme udělali dobrou věc, ze které byli dobře zaplaceni lidi, kteří nám pomáhali. Nejsme nikomu dlužni. To je důležité. Koukám do kapsy a vidím díru, ale i tak věřím, že přijdou lepší časy. Pro mě je smutný, když mě někdo chce využít jenom pro sebe. Tenhle pan Pokorný organizuje zájezd, od klientů vybere 11 000 a my mu žádáme jenom 3000, ale on od nás očekává servis za těch jedenáct. Pak nám přijede zájezd kajakářů, sedí v restauraci a nejsou spokojeni s cenou a velikostí lívance, k tomu popíjí svého Kozla v plechu. Těchto příkladů je však docela málo, do Banátu jezdí hodně dobrých lidí pro které to má cenu dělat. Suchý dřevo roste v každém lese.
Tohle je dobrý sledovat z obou stran, hodně turistů očekává špičkový servis za rumunské ceny. Ovšem často neví, že v Rumunsku je často dražší život než u nás. A i my musíme čas od času odrážet názory typu "ty z toho ale maj peněz" s vědomím, že když už jsme něco vydělali, poslali jsme to zpět do budování dalších věcí. Kolikrát ses už ocitl na hraně, že to dál nepůjde a že reálně budeme muset tento projekt ukončit? Já se v tom snažím přemýšlet tak, že když to stopneme, sice o něco přijdeme, ale o mnohem víc přijde celý Banát. O motivaci, která je asi v současné době zásadní.
To, že občas někdo říká, že to máme moc drahy a že z toho zbohatneme je pravda, ale zároveň ti stejní lidé chtějí kvalitu a vysokou kvalitu. Je jednodušší jet do Metra (vašeho Makra) a nakoupit tam. Já to ale jíst nechci a turisté v Banátu asi také ne. Bereme takové zboží z takových míst, kde je s tím více práce a vyjde to dráž. Je jednoduché koupit v Metru 10kg masa, než jet 20km na nějakou salaš, zabít 200kg bejka, rozdělat maso, z kterého vyjde třetina kostí. Je to vlastně ilegální, jsou v tom velká rizika, ale já vím, že v tom je kvalita a dobrá chuť. Tohle je maso, ne napodobenina masa.
Pro mě bylo hodně smutný to, že když někdo z Čech napsal na naše stránky, že se Eibenthal mění a že Tibimi nestačí 5000,- Kč měsíčně, že chce víc peněz. Ale on chce žít v nějakém velkém městě v Čechách, žije za hodně peněz, všude má pohodu a lux, ale chce přijet do Banátu a vidět jak jsou lidé utlučeni těžkou prací, žijí za málo peněz a každému dají najíst zadarmo, dají mu to nejlepší bio jídlo a on to bude chválit. Takovej člověk nemůže Banátu pomoc, ten ho může jenom zneužít. Pravda je ta, že jestli náš projekt skončí, ztratíme všichni to, co jsme do něj dali, ale také hodně ztratí lidé z Banátu. Kvůli tomu, že jsem si přál žít na Eibenthale se teď z něj nemusí pár lidí odstěhovat za prací. Není to jen o nás.
Rok 2017 a pro nás přichází docela zásadní zlom, po pěti letech “autobusových” ročníků vypravujeme na festival poprvé vypravujeme vlak. Nejdelší vlak posledních desítek let nejen v České republice, ale možná i Evropě. Známost festivalu roste a s ním i organizační i administrativní náročnost. Já to trochu cítím jako bod zlomu, že nás tato změna posunula zase o něco dál. Asi nejen nás, ale i stoupla známost celého českého Banátu, který díky festivalu dostal zásadní prostor v médiích. Jak jsi to cítil ty z té “rumunské” strany.
Když jsme se naučili organizovat autobusy a když všichni čeští řidiči si zvykli na úzkou cestu od Dunaje, tak jsme chtěli vlak. Vlak měl hodně neznámých věci, velkým problémem bylo přepravit všechny lidi z nádraží v Oravě do Eibenthalu. Vlak fakt do Eibenthalu nevyjede. Stejně jsme museli jít do autobusů, ale rumunských a řešit převoz 1200 lidí s Rumunem je hodně náročný a děsně drahý. Nemáš kudy kam. Ale to všechno je malý proti tomu, co festival v Rumunsku vyvolal. Ten vlak byl šok skoro pro celé Rumunsko, když jsem volal na státního dopravce CFR a žádal přesun 18 vozů z hranic až do Oršavy, tak si mysleli že si z nich dělám legraci. Až potom zjistili, že to je pravda. Samozřejmě to po rumunsku hezky nacenili. Dobrý ohlas byl i u médií, když se dozvěděla, že do české vesnice v Rumunsku jede vlakem 1200 lidí a u toho celou dobu zpívají, tak na peronu v Oršavě čekaly všechny velké televize. Eibenthal byl známý i předtím, to kvůli tomu, že se z praktických důvodů nechávají na světlech tašky s nákupem a pojízdný pekař jen rozmění a dá do tašky chleba. I to byla pro Rumuny věc, kterou prostě nedokázali pochopit. Teď je Eibenthal hodně známou vesnicí nejen v okolí, ale celém Rumunsku. Rumuni nás hodně chválí a koukají na nás jako na dobrý příklad.
Známost Eibenthalu roste, co na to Banát i okolí, jaký zvuk má česká komunuta kousek na Dunajem?
Mě Rumuni berou jako Čecha. Když řeknu své jméno Pospíšil, tak už to mají problém kamkoliv napsat a hned se ptají co jsem to zač, že to není rumunské. Ale já cítím že jsem z Rumunska, když jedu do Čech a ukážu občanku tak Češi zjistí, že jsem Rumun a hodně lidí se pak ke mě chová jinak. Někteří na nás koukají divně, jsme pro ně prostě Rumuni, kteří umí česky. Ale možná jsme víc Češi než oni. Když Rumun zjistí, že jsme Češi, tak nám o to věří víc a otevřu s tím mnohem více dveří.
V roce 2019 jsme oslavili nejen deset let hospody U Medvěda, ale především jsme otevřeli naší restauraci. Jedná se o první restauraci v českém Banátu a jak bývá naším zvykem, vše se dělalo za pochodu podle aktuálních možností. Jak jsi s tímto místem spokojen? Čas od času se nad tím nějaký turistka pozastaví, že tohle už do Banátu nepatří a raději by zaklepal u nějakého stavení na dveře…
Čím dál víc práce a starostí, ale i víc radosti. Mám velkou radost z restaurace, je to první česká restaurace v Banátu, tím že jsme ji otevřeli, tak jsme zaměstnali dalších deset osob. Restaurace přitáhla nové turisty z okolí i celého Rumunska. Tím, že je v Eibenthale restaurace, tak je vesnice zase o něco známější, i proto se jmenuje Eibenthal. To, že někdo tvrdí, že sem nepatří, tak to jsou přesně ti lidé, kteří do Banátu jezdí za tím, aby si užili levné věci s velkým příběhem a místní z toho neměli nic. I my musíme žít normálně, nejsme skanzen. Restuarace nás stála obrovské peníze, které budeme splácet ještě hodně dlouho, cítíme ale, že vesnici to hrozně pomůže. Máme místo na bály, společné setkávání, zážitky.
Letošní sezóna měla být jednou z nejlepších v naší historii, máme restauraci, stavíme nové ubytování, skvělý program na festival, zajištěný vlak a rekordní počet školních expedic. Bylo by to vše až moc ideální, aby nám to něco nepokazilo. Do evropské turistiky vstupuje koronavirové onemocnění, zavírá hranice a ruší všechny možné věci. Nám zavírá restauraci, ruší zájezdy a ohrožuje festival. Chodil jsi málo do kostela, nebo opravdu všechno je tak, jak má být?
Moje víra zakazuje věřit v to, že existuje osud a já věřím, že Bůh nerozhodl co se mnou bude, kdy zemřu a jak zemřu. Já věřím tomu, že jsem volný rozhodovat pro sebe cokoliv, ale každé moje rozhodnutí mi může polepšit nebo pohoršit život. Je důležité žít správně a věřit tomu, že pozemský život je krátký. To, že najednou něco menšího než moucha (virus) zničí mnoho firem a kvůli němu zmizí mnoho peněz, tomu se nedivím. Člověk si musí uvědomit, že může mít cokoliv, velké bohatství, ale za peníze si zdraví ani život nekoupí. Já věřím, že je jedno jak dlouho tenhle virus kolem nás bude poletovat a kolik toho zničí. Svět půjde dál a alespoň nějaká menšina obyvatel si uvědomí, že nejsou tak silní, jak si mysleli. To, že nám virus zavřel restauraci, zničil celou letošní sezónu a klidně může udělat ještě více škod je pravda, ale asi se kvůli tomu neoběsíme. Když budeme pracovat dál a přemýšlet, tak nám Bůh pomůže a dokážeme možná mnohem víc, než kdyby tady ten virus nebyl. Když mi bylo 14 let, zemřel mi táta, tenkrát jsem si myslel, že je to konec světa. Nebyl. Modlil jsem se a Bůh mi pomohl. Opravdu je všechno tak, jak si to člověk udělá.
V Eibenthale s Rominou vychováte dceru Karin, do vesnice se vrátil tvůj bratr Tomeš s rodinou. Věříš, že Eibenthal a případně český Banát se stane opět místem, odkud lidé nebudou odcházet a naopak se sem budou vracet?
Žiji tam, kde jsem si přál žít. Ať si každý žije tam, kde chce, ale jestli se chce někdo vrátit na Eibenthal, tak už tu možnost má. Kvůli tomu jsme tady něco udělali, lidé mají kde pracovat a z čeho žít. V Eibetnhale je hezký život, jsem si jistý, že jsou lidé, kteří si přejí žít na této vesnici a mrzí je, že museli kvůli práci odejít někam jinam. Do budoucna to bude ale ještě lepší, bude čím dál více pracovních míst, mladí nebudou odcházet a odejdou jen ti, kterým se zde nelíbí. Teď, když vidíš krizi ve světě a lidi všude blázní že zemřou, tak na Eibenthale je to skoro stejné. Samotná věc, která nám byla zakázaná je chodit do kostela (a to je smutný). Máme ale zahradu, les, pole, skoro normální život, ještě televizi musíme odpojit ať nevidíme, jak někteří lidé lžou a manipulují.