Václav Pec: Nejvíc pláče bylo tej po revoluci

Peků je dneska tady na Heleně hodně.

Bylo jich ještě víc. Už hodně vodešli. Co já teda vím, byly takový tři rody Peků a pak se rozmnožili na víc. Můj dědeček byl z osmi dětí. Jeho otec Franc měl osm dětí, tři holky a pět synů. Nejstarší byl můj dědeček, zůstal v první světové válce, zahynul v šestnáctém roce. Jeho bratr Karel, ten vostával vedle něj, ten umřel, měl padesát dva roků. Tamty dva odešli do Čech, na Ostravu.  

Kdy odešli?

Ve čtyřicátém sedmém.  Pracovali tady v dolech v Rumunsku a tam uslyšeli, že jsou taky doly. Je tomu asi deset roků, co sem přijel nějaký pán do kostela, jsme si povídali, von slyšel, že jsem se představil Pek a von říkal, my taky u nás máme Pekovi. Mého dědečka bratří už byli mrtví, to byli jejich synové.  

Váš dědeček měl děti, než odešel do války?

Zůstal po něm tady  jenom můj táta, dvě holky odešly do Čech. Po Karlovi vostal jeden a tamty dvě holky odešli do Čech. Taky v roce 1947. Jedna tady byla s bratrem.

Kolik lidí vlastně z Heleny odešlo do Čech v roce 1947 a jak to prožívali?

Pět set duších. Bylo tisíc a říká se, že přes polovičku jich odešlo.  

Odcházeli nejchudší?

Nejvíc chudý v ten čas. Vyprávěl dědeček Hrůzů, že šel po ulici a tam pad nějakej Klepáček a von nevěděl, co má, a von pad hlady, neměli co jíst. Ale předtím v tři a třicátom odešlo do Argentiny asi třicet rodin. Vodcházeli bohatý i chudý. A 1899 a 1900 odešli do Bulharska, taky asi dvacet osm rodin. Z náboženské příčiny.  Byli tady kazatelové z Maďarska a dělali tady voloviny, byli vožralci a tak.  A tuti lidi, který byli vopravdoví, tak to nemohli snésti a vodešli do Bulharska.  Jenom vystavěli tuten evangelický kostel, co tady máme, a museli se rozejít. A votaj i z Bulharska šli ňáký do Argentiny.  

V Argentině žili pospolu?

Na různých místech, kolem Sans Pena. Dostali takový farmy, říkali tomu čakry,  několik hektarůch polí, tam si mohli vystavět domy.

Ve čtyřicátém sedmém odcházeli lidi jenom na Ostravsko?

To taky se roztrhli. Odcházeli do Chebu, Žatce, do Sudetůch. Dědeček mojí manželky odešel až v čtyřicátým devátým, jeho holky už ve čtyřicátým  sedmým. Měl nějaký kamarády a ty mu řekli, že se proslýchá,  že se počítá mezi bohatší a že je budou brát do Baragánu. Deportovat. Tak on ujel a tak unik.

Komunisti tady deportovali bohatší lidi.

To bylo strašný.  V padesátým prvním brali do Baragánu. Baragán, to jsou velký roviny za Bukureštem.  To udělali Rusi, tady vládli Rusi ještě. Roztrhali lidi, aby si mohli dosáhnout svoje plány s tím komunismem.  Z Heleny deportovali dvě rodiny.

To byli ti nejbohatší?

Ale kdepak, je jenom žalovali, že byli nejbohatší.  Jeden vynášel postel, co si mohli vzít, a upadla mu uhnilá noha.  Nebyli bohatý a ňákej je žaloval, že museli prodat půl jochu pole, aby mu dal tuten živobytí. Měli na něj zlost a žalovali ho.  Tenkrát nebyly žádný práva, soudy. Popadli je. 

Takže je deportovali na udání někým z Heleny. Kolik měli dětí?

Tuty Kováříkovi měli jenom dvě děti. Klepáčkovi z Husího Rynku jich měli víc, měli jich osm, ale jeden byl voženěnej a některý vodešli do Čech.  Z Banátu asi dvacet čtyři tisíc lidí odvezli. Rumuny, Srby, Němce, Maďary.

Všechny deportovali do Baragánu? Tam byl nějaký koncentrační tábor?

Tam  bylo pole. Vyložili je a museli si udělat nějaký boudy. Byli hlídaní, utéct nemohli, neměli kam.  Bylo to po žních, vyložili je na strniště. Byli tam pět rokůch, pracovali na poli a ve fabrice. A některý deportovali až do Ruska na Sibiř,  hlavně Němce. 

Jak si pro ně přijeli sem na Helenu?

To taky tak najednou. Přijeli vojáci, žádnej nesměl nikam z baráku jít ven. Všicky lidi nesměli nikam chodit, vojáci obsadili celou vesnici. K těm dvěma rodinám přišli, aby si vzaly, co můžou.  Co si člověk mohl vzít?

Obě rodiny deportovali na udání?

Kováříka udal nějakej Mlejnků. Klepáčkovi taky někdo z vesnice. To bylo strašný.

Co se stalo s jejich domy a poli?

Bylo to štátní, tak tam si dali, co chtěli. Klepáčkovi měli malý krámek, tak tam udělali štátní. V domech – když něco potřebovali, tak to tam nandali. Když přišli zpátky, tak jim to dali zpátky.

Ostatním lidem taky komunisti zabírali majetek?

Tady bylo jenom tovarišije.  První stupeň. Pak byl kolektiv, ten už tady nestačili udělat. Tovarišije byla tři roky, 1959–1962. Nesměl jsi vorat na svým póli,  musel na druhom, kopali vod jednoho konce k druhému dohromady. Pak to vozili do těch opuštěných staveních, tu kukuřici, část nechali pro stát, pak to dávali lidem. Já jsem to ještě chytil, tu tovarišiji. Nejdřív to dělali dobrovolně, ale když člověk nechtěl, tak ho tlačili, aby to podepsal. Pamatuju, táta náš se schovával, aby se nezapsal do tý tovarišije. Lidi utíkali.  Když něco chtěli z výboru, tak jim to nechtěli dát, dokaď se nepodepíšou. 

Takže vydírali… Jak to udělal váš táta?

Nakonec to podepsal a byl předseda v tý tovarišiji. Lidi museli zvolit předsedu, tak ho zvolili. Já jsem se vždycky smál.  Tolik utíkal a pak byl předseda. 

Naštěstí to bylo jenom na tři roky. 

Co byly pole, rozorali meze. Moh si vorat na ňákom poli cizem, jenom ne na svojom. Byli takový štyry brigadýři, chodili s lidma a vokazovali jim, kde maj vorat.  Pak když se to sváželo, muselo se to dát, jak tomu říkali, na árii. Tam to vršili. Kolik měl kdo snopů, tak mu je vodpočítali. Sedm na sto šlo státu. To bylo strašný.  Lidi pak vozili slámu domů, po ulici bylo tolikhle slámy,  padalo jim to. 

To nebylo, že by v každé rodině bylo řemeslo?

Ne, ve vesnici byly dva truhláři, kovář, zedníci nějaký.  Tenkrát chodili hodně na sáhy, dřevorubařili. V létě sekali, vorali, sázeli,  v zimě si šli vydělat, tak chodili na sáhy.  Naši chodili až k Oršavě. Ti, co neměli řemesla, tak tam si vydělali peníze. Ten, co byl ničemnej, stonavej, tak nemoh chodit, v lese je těžká práce. Soused, co vydělal, propil, tak to ty děti měly špatný. 

Kdy se k vám zaváděla elektřina?

Na vesnici nebyl proud do šedesátého pátého. Pamatuju, že ho zavedli jenom tady po hlavních ulicích. My jsme bydleli dóle, tak jsme koupili sloupy a kabely a sami jsme si to tam natáhli. Pak asi za pět rokůch dali proud po celý vesnici. Bylo to na svícení a na pračky.  Pak zavedli proud na 380, tak jsme začli mlátit a mlít.  Předtím jsme jezdili do mlejnůch. Každej mlejn si vystavěli redaři, bylo jich dvacet, třicet. Bylo to jako dneska akcie.  Když někdo odešel a nepotřeboval to, tak to prodal. Redaři ten mlejn opravovali a každej měl svých 24h,  kdy mohl mlít. V tamtom údolí bylo pět mlejnůch a tu taky pět mlejnůch. To bylo zlý, když bylo v létě málo vody. Mlýny šly pomalu. 

Nedostatek vody, to byl na Heleně věčný problém. Kdy jste brali vodu, když jste byl malý?

Byly studně. Byly deštivý studně a některý, který měly prameny, tak měly prameny.  Deštivá voda byla dobrá na praní, nepotřebovali tolik mejdla. Kterej neměl studnu, nosil si vodu od pramenů, kde se napájel dobytek. Asi 200m. Nebo byly velký study na ulici.  Tuta studna je z třicátého sedmého. Hluboká je dvanáct metrů a široká dva metry. Předtím museli lidi pro všechnu vodu k pramenům.  Pak udělali vodovod, je to asi dvacet roků, ale udělali to špatně. Pokazilo se to, ňákej rok jsme neměli vodu. Až tej to udělali dobře. 

Co  jste  dělal jako malý kromě školy?

Pásl jsem krávy a začínal jsem s tátou dělat řemeslo. Dílnu jsme měli malou jenom jako tuta seknice. Nejvíc jsme dělali vokna, dveře a nábytky. Táta to dělal všechno rukama do roku 1965.

Váš táta se naučil truhlařinu zase od svého táty?

Jeho táta taky byl truhlář, vostal ve válce, zahynul a táta byl malej. Jeho máma ho dala do Srbska, do Beogradu učit truhlářem. Měla tam bratra, tak ho dala k němu a on se tam učil, co byla dílna podle dráhy,  opravovali vagóny. Tak tam se učil tři roky.  Jenže se vyučil a byl pořád ještě malej, tak pak tři roky pás krávy. Pak předrost všechny kluky. Vyrost velkej a silnej. Pak já jsem se vod něj naučil a kluci pak vode mě. Kluci jsou čtvrtá generace. 

Čtvrtá generace helénských truhlářů Peků.

To se pozná. Hodně kluků tady začlo, žádnej neobstál. Když v tom člověk je vod malinkosti, jinák se to naučí.  Kluci ani nevědí, jak se naučili. Když vyrostli do patnáct, šestnáct roků,  byli se mnou v dílně.  Joza, že pude taky do dolůch, že nebude truhlář. Tak tam chodil, dělal na výtahu a nelíbilo se mu to. Pak viděl, že je lepší řemeslo. 

Kolik let jste chodil do české školy?

Osm rokůch. Jenže náš ročník, když jsme skončili štyry třídy, tak tady přestala pátá a šestá. Učitelé z Čech odešli a přestala škola. Tak jsem pásl krávy. Já pak jsem byl měsíc s mámou v Čechách v šedesátom roce. Pak to přišlo, že obnovili školu, a táta nám napsal, že budu zase chodit. Pak jsme chodili do páté třídy najednou tři ročníky. Ale všichni nechodili, zkraje jenom,  kdo chtěl. Co  byli chudší, tak je rodiče využívali na pole. Vostali jenom se štyrma třídama. Já jsem udělal osm tříd a přitom už jsem dělal s tátou.  A dělali jsme na poli. Pak už jsem  moh vorat. 

Jak vypadal váš denní režim? Ráno  jste byli na poli a potom v dílně?

Ne, když jsme jeli na pole, tak jsme nedělali v dílně. V létě jsme v dílně dělali, jenom když pršelo. 

Vaši bratři taky truhlařili?

Ferda dělal v Perechu hlavně rakve. Lojza pro sebe vokna, dveře,  i takhle lidem něco. Já jsem dělal nejvíc, pak i na řemeslo. Ale chodili jsme všichni do dolů. Dvacet roků. 

Jak jste to stíhal?

To byl takovej trojúhelník. Do dolů, do dílny a na pole. Do dolů jsme měli ráno ve štyrech autobus a ve štyry odpoledne jsme se vraceli, když jsme měli ranní.  Když jsme měli druhou, tak jsme šli v poledne a přišli jsme v noci. Nebo jsme chodili večír a přišli jsme ráno.  Já jsem přišel ráno z dolůch a na pole. Nejdřív jsem šel dělat do dolů v šedesátom šestom na tři měsíce. Pak že pudu do školy za šoféra, jsem šel do Aradu. Pak jsem v dolech začal pracovat, když mi bylo dvacet šest. To bylo práce. Měl jsem asi šest jochů polích, to jsou asi tři hektary, to jsme sekali sena, koně jsem měl, krávy. Jsme šli ráno sekat asi štyry kilometre pěšky, posekali jsme půl jochu a pak jsem to vzal pěšky přes kopec, tam byly doly. Tam jsem pracoval, jezdil s lokomotivou, a večer jsem šel ještě domů pěšky, když jsem moh.

Co  jste  dělal v dole?

Nejdřív jsem dělal na transportě, na lokomotivách. Pak jsem dělal na vejtahu údržbu. Tam jsem dělal asi sedm roků, jsme opravovali vejtahy. My z Heleny jsme byli na redžii – obsluhovali jsme, Rumuni byli na frontě – stříleli, stavěli dřevo. Jezdil jsem na vejtahu nahoře, bylo to nebezpečný.  Každou směnu, než se začlo vytahovat, jsem to musel prohlídnout.  Kdyby na mě něco spadlo, tak mě to zabije.  

Stal se vám tam nějaký úraz?

Co jsem tam byl, tak dvacet mrtvejch. Většinou neopatrnost lidská. Když jsem měl asi dva měsíce do důchodu, prohlížel jsem to v šachtě, oni náký vagóny odhákli, letěli na mě. Kdybych tam neměl zavřený dveře, tak by spadly na mě.  Bouchlo to, na mě se začly sypat kamínky,  já jsem se jenom přikrčil a čekal, až to na mě spadne. Hodně se jich zabilo v tom frontě, třeba nebyli opatrný a zastřelili se s výbušninou.  Třeba v sobotu to nedokončili, nešlo jim to, nebouchla jim ta výbušnina, tak šli domů a říkali, že v pondělí tam pudou a že to odstřelej. A ten havíř, kterej tam šel, řek, aby pustili tu výbušninu, až vykřikne.  Kousek dál byli další pracovníci, oni je neviděli, oni křičeli tamti a tuti, co to měli zapálit, mysleli, že křičí on, a zapálili to. On byl v tom frontě a zastřelilo ho to. 

Jak jste pak prožívali konec komunismu?

Nebyly problémy. Tenkrát přivezli z Čech, mysleli, že tady máme bídu, hadry.  Jedno auto poslaly naše rodiny z Chebu. Vzali jsme si to, ale neměli jsme nouzi.  A pak po revoluci jsme v dolech dělali míň,  nedělali jsme v sobotu. Dřív jsme dělali v sobotu a někdy i v neděli. Po revoluci pak bylo špatný, že začli vodcházet do Čech. Nejvíc pláče bylo tej po revoluci. Rodiče tady vostávali, děti vodjely. 

Vrátil se někdo?

Některý se vrátili, ale málo.  Co vodešli ve čtyrycátom sedmom, taky se vrátily asi tři rodiny. Koukám, že se tady pořád udržujou stavení. Možná, kdyby se v Čechách něco zhoršilo, že by se vrátili. My máme  čtyři děti tady a tři děti tam. Jedna je v Chebu a dvě jsou v Žatci.  Tak jsme tam jezdili skoro každej rok.  Sedneme ráno a večír jsme tam. A máme devět vnoučat. 

Když jsem šel do penze, tak jsem nastoupil v baptistickém sboru jako  laický kazatel. Kazatelé odešli, žádnej tu nebyl, zůstal jsem sám.  Pak jsem dělal zkoušku v Temešváru a byl jsem ordinovanej. Pak jsem moh vysluhovat Večeři Páně, pohřby jsem moh dělat. Kázal jsem hnedle dvacet roků. Před čtyřmi roky jsem se roznemocněl, tak jsem skončil. 

Děkuji za rozhovor

Klára Jíchová

Tento rozhovor vznikl v rámci projektu Češi ve světě – příběhy. Tento projekt Domu zahraniční spolupráce mapuje osudy krajanů po celém světě. V prosinci 2021 vychází jeho rumunská část, kterou připravili Klára Jíchová a Alexandr Gajdzica, čeští učitelé v Rumunsku.