Štefan Benedikt: Když se do toho nedáš a nezačneš dělat, tak to neuděláš nikdá

an Benedikt nás pozval do svého domu. Už v chodbě visí několik velkých olejomaleb s přírodní tematikou. Po vstupu do sednice vás na první pohled zaujme pestrost malovaných květin a ornamentů, které zdobí zdi i nábytek a všudypřítomné dřevěné sošky, řetězy, svaté obrázky ve vyřezávaných rámech i jiné výrobky mistra řezbáře. Když jsme po chvilce povídání vstoupili do vedlejšího pokoje, zmocnil se nás dojem, že jsme v galerii nebo muzeu. Pokoj je zaplněn sochami Spasitele, Panny Marie, zvířat, dvěma velkými betlémy a dalšími díly.

Jak jste s řezbářstvím začal? Co byla první socha, kterou jste udělal?

Panna Maria. Byla menší, dělal jsem ji z ouzkýho dřeva, neměl jsem jiné připravené. Já jsem nehledal řemeslo. Měl jsem u té Panny Marie něco v sobě, ať udělám sošku. Víte, jak to v životě je s makarčím. Musíš to chtít udělat. Makarjakou věc. Abys měl chuť a chtěl to udělat. Když jsem dělal první řetěz, tak jsem si nalámal hlavu, jak to udělat. Když se do toho nedáš a nezačneš dělat, tak to neuděláš nikdá, nikdá. A musíš mít v sobě chuť to udělat. Když řekneš „já nemůžu“ nebo „to nejde“, tak to nikdá nepůjde. Tak jsem řekl sám sobě, že ji udělám. Dal jsem se do ní a udělal jsem ji. Tak, jak byla. Dal jsem ji jako dárek, ještě ji mají.

Zkraje jsem měl dvě dlátka, kladívko a nožík, tulik. Říkali mě: „No jak to může bejt, že jenom s tímhle pracuješ?“ Když děláš ty štráfy, tak uděláš jeden ouzkej kanál a potom přibíráš strany pomalu a šíříš, kolik chceš. Pak to čistím polizorem, těmi brusnými kameny, a potom šmirglpapírem. Něco dělám i na soustruhu.

První musíš mít dřevo, než se chceš dát do práce. Nejvíc dělám z lípy nebo vosiky. Dokud byl starej Dunaj a jezdilo se do Oršavy, tak byly podle Dunaje vosiky topoly, ty vysoký, tak to je z nich. Když se braly, mluvil jsem s hajným a nějaké mi dal. Chtěl jsem, ať je to drobet čistý, bez sukůch, bez puklin. Mám to z půlky nebo ze čtvrťky. Když připravuješ dřevo na práci, tak porážet v zimě, když nepracuje, a hned ho rozbít na půlky, aby sesychalo k sobě. Když ho necháš kulatý – kulouš my říkáme – tak von někde pukne, jak se stahuje, a ty pukliny pak překážejí.

Dělám to podle toho, kolik jsem já v tom viděl. Člověk to musí vidět. Když načínáš tu věc, musíš vědět, co ta věc bude. Podle mě tahle Panna Maria (ukazuje sošku) měla mít větší ksicht na její vejšku. No ale tak jsem to naplánoval. Mohl jsem udělat větší, ale řekl jsem: „Tulik je dost.“ Až to projdeš, tak si teprva řekneš, že mohlo to bejt tak a tak a nemuselo to bejt tak. Ale je to tak, jak to je.

Jak vás napadlo, že budete řezbařit? Dělal to někdo ve vaší rodině?

U nás ne. Když máš rodinu, ve kterej to dělá táta nebo děda, tak člověk to líp pochopí, vidíš jak a co. Všecko má, abys to viděl, abys to v tom našel. Když máš dědu a už od mala ses díval, jak děda řezal, tak si hned dodáš, jak to může bejt. A když jsi s toho, tak to uděláš ještě lepší. Měl jsem 45 let, když jsem dělal tu první sochu, Pannu Marii. A potom druhou a třetí a člověk si to už dodá. Když se do toho dáváš, tak si musíš pomyslet, co chceš, aby to bylo. Když děláš psa, tak děláš psa, když děláš kohouta, tak děláš kohouta, když děláš kachnu, děláš kachnu, ne? Nebude to kachna, když tomu uděláš psí hlavu! Musíš se dycky podívat, jak to vyhlíží

Zabýváte se hlavně náboženskou a přírodní tematikou, že?

Dělám, co mě napadne. Ale mám víc svatých věcí, kostelních. Tuhle Pannu Mariu (ukazuje sošku) jsem udělal dýlejc. Byla to noční lampa, taková zaprášená, ani nevím kulik let tu ležela doma. A já jsem říkal: „Ty jsi tady taková vopuštěná, umazaná.“ Tak jsem ji vopucoval a udělal jsem jí takovou kapličku.

Měl jsem i sošku Ježíška a ten měl ulomenou ruku, nohy má taky ulámaný, byl takovej pohozenej. Udělal jsem si na to plány a taky jsem ho zapasoval do takové kapličky. Musel být předtím s Josefem anebo s Pannou Marií někde blízko jeden druhýmu. A ta soška se asi rozbila a Ježíšek vostal jen tak. Tak jsem ho tam dal, aby měl místo.

Taky jsem měl pohlednici, kde byla tuta paní (ukazuje sousoší), jak sedí na schodech a von hraje na kytaru. Tak jsem si řekl, že ji udělám a udělám i jeho, jak jí hraje. Byla tak přesně, jak je tady. Pomůže to hodně, když to vidíš, jak to vyhlíží, všecko pak musíš zvětšit v tom dřevu. Ty ornamenty na tom jsem pak vypaloval. Ksicht jsem dělal s olejovýma barvama. S klihem jsem pak zavřel pukliny.

Jsou nějaká vaše díla v místním kostele?

S velebným panem Maškem jsme to vedli a malovali kostel. A když zajdeš do kostela, na sloupech s kropenkou na pravý straně je Pan Ježíš a na levý je Panna Maria

Kromě dřeva ale tesáte i do kamene.

Pannu Marii a Pána Ježíše jsem dělal naproti přes potok. To jsou jediný dvě sochy, co jsem dělal do kamene. Měl jsem chuť na to, to udělat. Ty dvě sochy mají mezi sebou rozdíl bezmála 20 let. Nějaké tři čtyři roky, jsem měl ambici v sobě, že Pána Ježíše tam udělám, ale nepasovalo mi tam místo a byly tam pukliny. Prohlížel jsem to předtím, ať vidím, kde ty pukliny jsou a kde to je čistý. Dělal jsem to vloni v březnu, dal jsem se do toho. A napsal jsem tam pak: „Ježíš žije?“ Tolik jsem na to myslel, co tam napíšu, protože placu bylo málo. Kdyby ho bylo víc, napsal bych možná tři řádky. Ale udělal jsem to tak. Když jdeš kolem, musíš si vždycky položit tu otázku: „Ježíš je mrtvej nebo živej?“ Musíš se zastavit, ale vždycky si odpovíš, že Ježíš žije. 

V sednici visí mnoho dřevěných řetězů. Jak vás to napadlo?

Měl jsem možná takových 12–15 let, když tady byli nějaký Wisketové. Jmenovali se jako Němci, ale mluvili česky. Rodiče měli asi čtyři kluky a ten jeden byl takovej drobátko jinej, kulhal vod narození. Pracoval jako hlídač v depozitu, ve skladu s dynamitem, který tu byl při horách. Jeden strejček mně říkal, že von ty řetízky vyřezává. Že si na šichtu vezme kus dřeva a vyřezává všelijaký věci. Dýl jsem si řekl, že to chci taky dokázat. Tak jsem se do toho dal, vzal jsem kousek lipovýho dřeva a začal jsem prubovávat. Šel jsem do stodoly k nám, kde máme řetězy na voze, se dívat, jak je ten řetěz dávanej. První jsem udělal dva články. No než jsem ten první řetízek udělal, to bylo… Musíš mít čtverečný dřevo, aby ti vyšel článek. Uděláš si znamení s plavajzem – vy říkáte tužka – až kam můžeš řezat, dál nesmíš. Nejdelší řetěz má metr. Dělal jsem na něm asi čtyři dny. Ten jsem dělal asi před pěti lety. To neví žádnej, jenom ten, kterej to dělá – přines mi dřevo, který má 50 cm a já ti udělám řetěz dlouhý 60 cm. To je pravdivý. Já jsem to nevěděl, až když jsem na to přišel.

Vyučil jste se v nějakém uměleckém řemesle?

Mám čtyři klasy, dvě mám ve škole a dvě mám za školou zezadu. (smích)

Máte tady i různé obrazy. Ty jste dělal předtím, než jste začal vyřezávat?

Mám tady obraz Dunaj s kazanama, tak ten jsem dělal dřív, než jsem začal vyřezávat. Ostatní až později

Kolem jsou samé krásné, povedené věci. Jak jste to ale měl, když jste se učil?

Aby se to nepokazilo, tak nesmíš nic zlámat, všechno musíš doříznout. Se dřevem dělám z dýlky, přeřezáváš tomu léta a kdybys s tím vzal fest, tak to zlámeš. Slepit se to dá dobrým lepidlem, ale ta puklinka už je tam. Mně se ani nestává, že bych to pokazil. Ne, že se chlubím. Mně se zlámal jeden kousek, fanglička k Pánu Ježíši. Povrch lípy je tvrdej a od půlky je měkkej, vosika je převráceně, vevnitř je tvrdá a venku je měkká. A ta fanglička byla z lípy z toho vnitřku, tak se mi to zlámalo. Tu jednu jsem zkazil. Dělal jsem na ní bezmála dva dny.

Musíte mít velkou trpělivost.

Ať víš, když budeme někde spolu dělat, a ty to neumíš, tak ti ukážu, jak se to dělá. Ukážu ti to jednou a dvakrát, a když tomu nerozumíš, tak mě to roznerví. Tak ti řeknu pravdu. Tuhle k tomu si sednu, vezmu si kousek dřeva a nemám nervy vůbec nic. Ani mi to nepřijde, aby mě to rozzlobilo. A dělám na tom dlouho. Tady musíš ohromně pomalu, kousek po kousku. Já poroučím a já dělám. Když tady byl někdo z Čech, někdo vod novin, řekl mi: „Vy prej máte zlatý ruce.“ Tak mu říkám, že to pravda není, že ruce máš i ty i já. Hlava vede a ruce poslouchají, co jim hlava řekne. Dělaly někdy tvoje ruce, co hlava nechtěla? Všichni máme zlatý ruce, jenom je třeba hlavu k tym rukoum. Hlava musí poručit a ruce budou dělat.

Kromě soch vyrábíte i rámy obrazů.

Jo, to je na soustruhu dělaný a rozříznutý. Uděláš kulatý a pak to dáš napůl a vyjdou dva stejné kousky. Tak jsou pak dohromady čtyři stejný šířky a stejný dýlky. Není tam ani milimetr jiný, je to stejný. Kdybys to dělal extra, tak musíš být expert a tolikrát měřit, abys to měl stejný. Na stoličce je každá noha dělaná zvlášť, to musíš hodně měřit, aby byly stejný.

Teď, jak se říká, aby bylo všecko pokročilý, říkám si, najdi mistra, ať vystaví kostel jako je ten náš – z kamene a malty z vápna. Žádnej ciment. Kdybys dneska dal hledat ve světě, aby přišel někdo a vystavěl ten kostel z kamene a malty z vápna, tak bych řekl, že se nenajde. Dneska všude beton, železo, ale tam není žádný. Byl jsem v kostelní radě a dávali jsme hodiny na věž. Dělal jsem ty díry, ještě s jedním strejčkem, aby byly na všechny čtyři strany. Dlabali jsme to, vyndavali jsme kameny a našli jsme maltu. Písek s vápnem až nahoru.

Věnujete se už skoro půlku života řemeslu, co vám to dalo?

Kolikrát přijdou lidi a chtějí, abych jim něco prodal a něco jsem i prodal do Čech. Někde je to tam v muzeu u Prahy. Tam je socha Ježíše. Já jsem to ale nedělal pro bohatství. Já to nedělám na zakázku. Tuto jsou všechno věci, který dají strašně práce a žádnej nechce práci platit. Dělám na jedné Panně Marii třeba tejden, šest dní. Těžko ji udělám, a když pak řeknu cenu, tak řekne: „Ty ses zbláznil, ty nemáš rozum!“

Člověk se učí celej život a hloupej umře. Nikdá nevíš dost. Přijdeš třeba do města a vidíš tam něco, co jsi ještě nikdá neviděl. Kolik znáš a kolik vidíš, tulik znáš. O něčem třeba slyšíš, ale nikdá jsi to neviděl a třeba to uvidíš jenom jednou za život, nebo vůbec.

Alexandr Gajdzica