Petra Dobruská doma v Čechách i Rumunsku
Štěpán se ptá, Petra odpovídá...
S Petrou se známe asi deset let, první kontakty přicházely po našem rozjetí projektu. Petra tou dobou působila v Bukurešti, my pak v Eibenthale. Sbližoval nás podobně starý (nebo mladý?) pohled na situaci ve společnosti i Banátu. Petra se pro nás po čase stala jakousi diplomaticko-politickou poradkyní, i díky jejím zkušenostem (politka je fakt běh na dlouhou trať) jsme postupně obrušovali naše rohy, až se z nás stali docela hodní beránci. Petra se před pár lety stala i členkou našeho organizačního festivalového týmu, kdy nám připravuje filmovou část "Banátu" a vozí do eibenthalského Kamínu přeložené největší rumunské šlágry. No a my se na Petru vždycky těšíme, pije višnovku a nezkazí žádnou srandu. Třeba jak tenkrát v Bukurešti, když jsme společně s Honzou ve dvě ráno přes výlohu night clubu hodně dětskou kvalitou karikaturovali postavy na místním bulváru..
Petro, kde v tobě vznikla první myšlenka vydat se proti běžnému prodou a vydat se do Bukurešti? Přeci jenom, v kurzu jsou jiné evropské metropole…
Já neměla v plánu někam odjet, stěhovat se. Prahu mám ráda, bavilo mě studium romistiky a v neposlední řadě mám v Čechách rodinu. Ale nějak to přislo a já tu výzvu přijala. Zpočátku to nebylo jednoduché, neuměla jsem jazyk, neměla jsem v Bukurešti přátele a celkově jsem tomu městu asi moc nerozuměla. Všechno se rychle změnilo. Naučila jsem se jazyk a začala jsem dělat spoustu věcí, zapojovat se do různých občanských iniciativ, objevovat kulturní akce apod. Bukurešť jsem si zamilovala. Dnes si troufám říct, že na Rumunsko nepohlížím zvenku, jsem jeho součástí.
Postupem času ses dostala až na českou ambasádu v Bukurešti. Byl to tvůj cíl, nebo to tak spíše vyplynulo?
Cíl to rozhodně nebyl. Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu do diplomatických služeb. Já měla jiné zájmy. Pamatuji si, jak mi při pohovoru tehdejší vevyslanec říkal: “A víte, že celý život nemůžete jen jezdit do romských komunit a dělat výzkumy?” A já na to: “A proč ne?” Chtěla jsem tam zůstat rok, psát si deník a vyměnít tak výzkum u Romů za výzkum v prostředí úplně jiném. Vydělat si u toho peníze. Dopsat diplomku.
Všechno ale bylo jinak. Na ambasádě se obměnil personál a ze mě, relativně pasivního zaměstnance se stala aktivní osoba, zapojená, kde se dalo. Věnovala jsem se krajanům, organizování kulturních akcí, editovala knihy, vystupovala v mediích a asi by se dalo pokračovat. Byla to velká zkušenost, které se vážím.
Pracovala jsi na Velvyslanectví, ale take jsi prošla Českým centrem, kterých je ve světě pouze něco málo přes dvacet. Co pro tebe znamenaly tyhle léta nejen po osobní stránce, ale i té pracovní? Kdo se kolem diplomacie pohybuje, ví, že je to pohyb v trochu jiném společenském okruhu lidí, které jen tak na ulici nebo v obchodě v takové míře nepotkáš.
V diplomacii jsou různí lidé, tak jako všude. Pro některé je ta práce poslaním, pro řadu jen velmi dobrým výdělkem. Já navíc pocházela z úplně jiného prostředí. Byla jsem zvyklá říkat věci hodně napřímo a v tom diplomatickém jazyce jsem se zpočátku děsně ztrácela. Ti lidé často přejíždí ze státu do státu, to není jednoduché a souvisí s tím i nemožnost ponořit se hlouběji do společnosti, ve které zrovna žijí, naučit se místní jazyk nebo navázat nová přátelství apod. A v tom jsem se od většiny z nich lišila. Chtěla jsem Rumunsko poznat hlouběji, mluvila jsem rumunsky a přátele jsem měla také mezi místními.
No a České Centrum, odvažuji se říct, že jsem mu ze sebe dala strašně moc. Podílela jsem se na organizaci kuturních akcí, fotila jsem, propagovala apod. Z té doby mi kromě nabytých zkušeností zůstala pevná a pro mě dodnes důležitá prátelství mezi českými i rumunskými umělci, aktivisty, důležitými lidmi z kulturní scény.
Ty jsi na rozdíl od běžných českých diplomatů dokázala ponořit více do rumunské společnosti a stala se tak trochu jednou z nich. Když jsme se jednou za čas potkali v Bukurešti, ani vlastně nebylo poznat, že nejsi místní. K tomu samozřejmě pomáhala plynná rumunština, se kterou sis troufla vlézt i do státní televize. Jak je mezi Rumuny Češka jako ty braná?
To by byla otázka spíš pro ně! Ale pravdou je, že nemám pocit odlišnosti v běžném pracovním ale ani osobním životě. Vím odkud pocházím a oni také, sdílíme však jiné společné zkušenosti, které nás spojují. Znalost jazyka byla určitě klíčovou. Jazyk je nositelem kultury, a i přes to, že Rumuni jsou obecně jazykově velmi zdatní, komunikace v rumunštině je pro hlubší poznání rumunské společnosti klíčová. Rumunsko už je pro mě naprosto přirozeným prostředím, v tomto ohledu nedělám rozdíl mezi Českem a Rumunskem. Doma jsem v obou zemích a v obou zemích jsou lidé, na kterých mi zálěží.
Po ukončení angažmá na ambasádě a Českém centru ses vrhla do velkého projektu One World Romania, kde ses stala jednou z klíčových postav.
Založila jsem zde vdělávací program One World Romania at School, který se stal za mého působení největším místním vdělávacím programem zaměřeným na film. Každoročně jsme zprostředkovávali filmové projekce a lidskoprávní diskuze desetitisícům převážně středoškolským studentům po celé zemi. Hodně času jsem strávila na cestách a Rumunsko tak měla možnost poznat jinak než z jeho centra.
Dělali jsem ale i spoustu jiných věcí. V Rumunsku je obrovský nedostatek kin. Před revolucí jich bylo přes 400, dnes je spočítáš na prstech jedné ruky. Proto jsme v létě začili promítat na dvorech lidí, které jsme poznávali při našich cestách do škol, vyklidili jsme jedno přímořské letní kino a po letech ho zpřístupnili publiku nebo jsme natáhli prostěradlo uprostřed romské komunity a promítali i tam. Stala se z toho každoroční tour, při které jsme vždy zavítali i k vám na festival. Kromě festival One Word Romania je organizace take třeba zapojena do Kinedoku organizovaného českým Institutem dokumentárního filmu.
V Rumunsku ses stala vlastně i spisovatelkou, s výtvarnicí Ileanou Surducan jsi vydala populární komiks “Nyčko v Banátu”, který trochu jinou formou vykládá o historii i současnosti Čechů v Banátu. Komiksu se dělal i druhý (a možná třetí) dotisk, z naší zkušenosti velmi úspěšný, ačkoliv máme ještě pár na krámku, tak jsme dobře zainvestovali a nakoupili jich několik set, aby vůbec mohla vyjít. Jaký ohlas takhle knížka měla jak u turistů mířících do Banátu, tak v České republice a Rumunsku?
Já věřím, že ohlas byl pozitivní. A na festivale jsme ji první rok po vydání hodně propagovali se Zuzkou Kučerovou, byla to legrace a pamutuji si, že se lidem hodně líbila. Pro mě bylo důležité, aby se ale především líbila těm, kteří v ní vystupují a to se nám snad povedlo. Dostala jsem nadherný dopis od pana faráře Maška nebo od pana Benedikta, eibenthálsko řezbáře.
Pan Mašek mimojiné psal: “Děkuji Vám za ‘Nýčko v Banátu’. Kresbám se člověk musí pousmát, ale texty jsou výborné!”
Je to pocta! S Ileanou jsme z toho měli obrovskou radost.
Bohužel druhý dotisk redaktorka z nakladatelství Mladá Fronta přejmenovala a namísto “Nýčko v Banátu” nese dost banální a nic neříkající název “Češi v Banátu”. Změnili i obálku, která připomíná spíše knihu pro děti. Myslím, že tím knize moc nepomohli a jaký mělo úspěch nové vydání by byl dotaz spíše pro ně.
A také jsi se stala překladatelkou, objevila jsi velkou díru na trhu!
Pravda je, že jsem přeložila do rumunštiny již dva díly Krtečka. Byla to pro mě obrovská výzva a hodně srdcová záležitost. Teď mám na stole nový překladatelský projekt. Mám radost z toho, když můžu do Rumunska dostat věci, které mám sama ráda.
O Rumunsku se stále koluje mnoho vzpomínek z dávných dovolených k moři vlakem, špatné ekonomické i bezpečnostní situaci. Co jsi od Rumunska očekávala a jak tenhle despekt většiny Čechů bereš nyní? Mění se?
Já doufám, že se přecejen mění, ale samozřejmě se s ním setkávám. Náhled na Rumunsko prošel u Čechů určitým vývojem. Bylo jeden čas hodně cool tam jet a považovalo se to za velké exotické dobrodružství. To už snad pomalu ustupuje. A Rumunsko je ceněno pro svá specifika.
Český Banát. Pro několik lidí opravdu osudové místo, kam se možná můžeme počítat oba dva. Většina lidí ho zná jen z té návštěvnické polohy, ale jen málo lidí zná Banát hlouběji než ty, kdy nám jsi i často konstruktivní opozicí našich budoucích plánů. Co pro tebe tohle místo znamená?
Znamená pro mě tak jako jiná místa především lidi, které jsem tam potkala a kterých si vážím. Navíc tito lidé tvoří naprosto unikátní komunitu, kterou dnes jinde nenajdeš. A navíc v nádherné přírodě!
Je vlastně dost lidí, kteří mají pocit, že mají k Banátu, co říct. Pro mě je však v otázce českých vesnic naprosto zásadní si uvědomovat kontext, ve kterém se nachází. Bez toho podle mého názoru lze jen těžko komunitu podpořit. Rumunsko se potýká s obrovskou mírou migrace, nedostatku pracovních míst. S tím souvisí stárnoucí populace a především v mnohých místech nedostatečné vzděláváni a špatná dostupnost kvalitní zdravotní péče. To vše plus obecně mizerná infrasktura a systémové problémy jsou nebezpečí pro Čechy v Banátu.
No a když mluvíme o Banátu je potřeba nechat promluvit především samotné lidi z komunity.
Rumunsku je hodně multikulturní země. Jaké znalosti mají Rumuni, se kterými ses za dobu tvého působení v Bukurešti potkala, právě o české komunitě v Banátu?
České vesnice v Banátu jsou mnohem známější v Česku než v Rumunsku. V době, kdy jsem pracovala na ambasádě, jsme se hodně snažili je zviditelnit. Často jsem o českých vesnicích mluvila v různých mediích, organizovali jsme kulturní akce a aktivně se účastnili důležitých slavnotí našich krajanů. Já jsem do Banátu přivezla řadu svých přátel a vždycky byli úplně nadšení.
Banátu se předpovídá mnoho osudů. Scénáře to jsou většinou ty méně optimistické, přesto my věříme, že se tahle oblast odrazila ode dna a “bude líp”.
Myslím, že Banát, co se migrace týče, je dnes relativně stabilizovaný. Ti, co tam zůstali, už pravděpodobně neodejdou a uživí se tam. Myslím, že je teď třeba dát pozor na výhradnou závislost na turismu a s ním spojenou gentrifikací. Rozvoj by se měl zaměřit především na komunitu a její potřeby. Služby, které tam vznikají by měli sloužit především místním. Věřím ve vzájemnou spolupráci místních vice než v podnikatelské vize jednotlivců. Závislost na turistickém ruchu není systémová a trvale udržitelná cesta. I když samozřejmě důležitou roli hrát bude a do Banátu dnes přináší obživu hodně lidem. Je ale potřeba hledat i jiné cesty, aby se tam nadále lidem dobře žilo.
V blízké budoucnosti bude hodně záležet rovněž na rozvoji regionu jako takového, politické a ekonomické stabilitě Rumunska a především možnostech vyjednat zlepšení kvality života v oblasti, jejiž jsou vesnice součástí.
Několik let se nám pomáháš s festivalovým programem, kdy do Eibenthalu přivezeš několik zásadních úlovků rumunské kinematografie. Často jsme spolu vedli diskuze, zda jsem už na hraně, nebo za hranou banátských možností. Co pro tebe tenhle projekt znamená a jak se na něj tváří tvé rumunské okolí?
Ráda do Banátu vozím rumunské filmy. Přijde mi důležité, aby náštěvníci festivalu vnímali vesnice v lokálním kontextu, nikoliv jako izolované české ostrovy v zahraničí.
No a jinak, Štěpáne, jste už pár let za hranou! A víš, že já se tímto názorem před vámi netajím. Přesto pro mě festival je a věřím, že bude místem, kam se každý rok strašně moc těším a ráda se tam vracím. Těším se na vás, na lidi z Eibenthalu, na muzikanty, které znám a i na ty, které tam nově poznám. Pro mě je to místo setkání, místo, které má potenciál spojovat a přinášet nové perspektivy. Udržet ho v limetech snesitelnosti pro místní komunitu a zajistit jí z něj co největší prosperitu, by mělo být vaší každoroční výzvou. Rozhodně si uvědumuji, kolik za tím stojí práce.
Letošní turistická sezónu poznamenal vpád koronaviru do Evropy. Až budeme číst (jestli se toho dožijeme) tenhle rozhovor za pár let, budeme vědět, jak to celé dopadlo. Teď se zkusme pohybovat v teoretické rovině. Jak tohle dopadne? Bude festival? Nebude festival?:)
Já nejsem epidemiolog a odhadnout situaci je těžké. Přesto si myslím, že letos festival nebude. A uvědomuji si, že by to pro vás nebyla zrovna příjemná zpráva. Já při svém odhadu vycházím ze znalosti rumunského zdravotního sytému.
Teď bychom spíš měli spojit síly a přemýšlet, jak českým krajanům pomoci, bude-li to potřeba. Rumunský zdravotní systém je časovanou bombou a já sleduju s obavami, co se tam v těchto dnech děje. Dlouhodobě podfinancovaný sektor s mizerným managamentem nahravá rozvoji soukromých nemocnic, které jsou dostupné jen těm, kteří na to mají. Soukromé nemocnice teď dávají od pandemie ruce pryč a žádají náhrady škod od státu. To je však jen část problému.
Bojím se, že rumunský zdravotní system nezvládne ochránit ty nejohroženější, nemocné, chudé apod. V Rumunsku je ohrožena i mladší věková skupina, protože lidé jsou na tom zdravotně prostě hůř. Navíc je třeba si přiznat věkový průměr mezi banátskými Čechy.
V případě rozšíření viru v oblasti, nebudou mít Češi v Banátu na dosah kvaitní zdravotní péči a podle mě bychom se měli mobilizovat, pečlivě monitorovat situaci a zajistit krajanům v těžkých případech pomoc v ČR.
A jestli maluji jen čerta na zeď, tak se mi za pár měsíců hodně uleví a dám si s váma višňovku na zdraví nás všech
Když jsme se minulý rok na festivalu potkali, předcházelo tomu několik složitých dopravních příprav, nakonec se ukázalo že jsi s přítelem v očekávání a z plánovaného višňovkového tahu se nestalo nic. V listopadu jsi porodila Jonáše. Přítel studujev Čechách a v Německu, ty pracuješ v Rumunsku. Asi bude třeba brzy nějaké rozlousknutí ne?
Jonáš bude pravděpodobně během prvního roka svého života bydlet minimálně na čtyřech různých místech. Ale zatím se tváří, že je mu dobře tam, kde jsme my a kde je dobře nám. Plány byly jasné. Teď však čekáme především na to, jak se bude vyvíjet situace v Rumunsku i u nás. Já Rumunsko rozhodně zatím nechci opustit, cítím, že tam ještě mám své místo. Moc se těším, až Jonáška do Banátu vezmeme. Měla to být jeho první velká cesta, tak uvidíme, jestli to vyjde.