Jan Jager: kolář z Eibenthalu

Bejvalej kolář. V dnešní době už kola nejsou hledané, takže proto zajedno málokdy nějaký kolo udělám, a zadruhé už si mý léta říkaj svoje. A kolářství je těžké řemeslo. 

Jak ses ke kolářství dostal?

Děda bejval kolářem, táta bejval a já jsem to od táty převzal ještě i při dědovi. Vyrostl jsem dole v dílně, protože dřív mamka mušela jít na pole a děda pracoval v dílně, dělal kola. Tak von mě tam, malýho, držel. Já jsem se narodil v lednu a pak zjara mamka, aby mě nemušela brát na pole, mě nechávala s dědou. Ještě hodně jsem toho chytil od dědy, ale hlavně mě učil táta. Když děda zemřel, táta dělal malej čas kola. On to uměl, ale kola samotný se mu nelíbily dělat. Ze dřeva jinýho, to jo, třebas jarmy dělal, nápravy a tudlecto všelicos. Já jsem se to naučil a vod třinácti rokůch jsem pak začal dělat. To jsem udělal první celý kolo. Vod tych dob jsem dělal kola. Pak přišla doba, že už se dřevěné kola nedělaly; byly gumové a pomalounku to zhaslo. Nakonec už tady nejsou vozy ani dobytek, tak to zhasíná.

Můžu říct, že jsem pracoval na kolech pro celou vesnici a ještě jsem dělal i pro Svinici. Tam byli tři koláři a víc než jedna čtvrtina lidí jich chodila ke mně dělat kola. I pro Dubovou jsem dělal něco. Takže kol jsem nadělal hodně.

V čem je to hlavní umění kolářství?

Každý řemeslo má svůj háček, svoje míry. Řemeslníci ti moc nepovědí, jak se něco dělá. Když jsi třeba udělal hlavu; vysoustružil ji, vydlabal, natloukl špice, pak vzal míru na loukotě, jak to má bejt zatlouklé, jak se má brát míra; to všechno má svoje. A když to nevíš, uděláš kolo, ale takový, že ti bude skákat.

Ty ses tedy dokázal na vesnici uživit jako kolář?

Jo. Já, než jsem šel pracovat do dolů, tak jsem pracoval na kolech. Táta už tehdy v dolech pracoval a já vydělával o moc víc než von. To mně bylo do dvacíti let. Bylo to dobrý. Pak jsem už šel pracovat do dolů. Nechtěl jsem u toho zůstat, protože doby se pořád měnějí, když to tak vezmeš. Už vod tenkrát si některý udělali taligy s dvouma gumovýma kolma. Já jsem nad tím přemýšlel a říkal si, že tuta práce není na celej život. Že je třeba ještě něco i jinýho. Tak jsem začal pracovat v dolech. Jsem rád, že jsem tam pracoval, protože se pracovalo jen do čtyřiceti pěti let a šel jsem do důchodu. Kdybych dělal koláře, tak bych ještě dneska pracoval.

V Eibenthale pracovali v dolech skoro všichni, ale řemeslníků bylo taky dost, ne?

Někteří pracovali v dolech a třebas byli kováři nebo zedníci. Vodpracovali si osm hodin v dolech, ale pak ti ten zedník po šichtě šel vomítat. Kovář zase natahovat ráfy na kola a utahovat vozy, brousit radlice, motyky, sekyry. Takhle jsem to měl i já s kolama. Každej ze vsi něco potřeboval udělat, ale málokterej byl doma.

Co ti řemeslo dalo?

Do dnešní doby, když zajdu do dílny, líbí se mně vůně dřeva. Dycky se mně líbilo dělávat se dřevem, ať to bylo, co to bylo. Líbí se mně to dodnes, jenomže už nemůžu tak moc. Už dělám jenom menší věci, co mě to nechá. Dělám ještě pro děti třebas houpací koníky, katapulty na míček vod tenisu, kolébky pro holky, a tak dál; všeljaký věci. Jsou to babračky takový, ale není to těžká práce. 

Za jakého dřeva hlavně pracuješ jako kolář?

Hlavu, do který se tlučou špice, jsem dělával z akátu, ale děda říkal, že je dělal i z dubu. Špice jsem dělal dubové i akátové, když byl. Tady u nás byl akát problém. Je to nejtvrdší dřevo, když to tak vezmeme, i pořádně péruje. Na špice je výbornej. A potom loukotě, ty jsem dělal jasanový, i když s tím byl taky dosti problém. Když nebyl jasan, tak jsem dělal bukový. Jeden čas se mně stalo, že jsem pracoval i z dubu, ale z toho jsou loukotě dosti těžko dělat, protože když to kolo utahuješ, tak von rád puká. Dubu jsem se vopravdu vyhýbal. Nejlepší byl na loukotě jasan – tvdrej, dobrej a nepukal. 

Tenkrát, jak to bejvalo, jsme si pro dřevo jezdili do lesa, kde sis vybral. Pro jasany jsme jezdili až 15 km. Dub byl tady hned přes kopec, tady se nechal vybrat. Ale to ne, vzít kdejakej dub. Voni jsou ti modráci a červený duby. Někerý jsou křehký. Na špici nesmíš vzít křehký dub, že když to táhneš dávat loukoť, špice se ulomí. Bylo třeba najít ty modráky, který se nechají vohnout a pérujou. No, takže akát, dub, buk, jasan.

Dělal jsi nějaká dřevěná kola i v poslední době?

Jo, pro Kudrnu jsem nějaký dělal, voni maj koulení kol z Lednice do Brna. Pak pro jednoho pána od Brna, jak je Slavkov, kde se rekonstruuje ta Napoleonova bitva, tak pro něj jsem dělal kola na kanóny. Taky třeba husitskej bojovej vůz. No a hodně kol, co chtěli lidi na studny nebo na chaty, ale to jenom do Čech, tady už ne.

Máš ještě všechno nářadí? Třeba i původní po dědovi?

Nářadí mám, ale nemá kdo dělat. Po dědovi mám samotnej poříz a hoblíky. Dneska už s hoblíkem moc neděláš. Buď to uděláš na hoblovce, anebo vezmeš električní hoblík. 

Jakou význam mají podle Tebe dnes řemesla pro mladé?

Já jsem byl ten, aby to řemeslo nezaniklo. Žádnej se ale nechce učit, protože je to těžká práce a dneska mladý koukají, ať se lehce a dobře vydělá. Zanikly školy na řemesla. To bude největší problém a už pomalu začíná, protože nejsou lidi, aby dělali dobrou práci, jako naši předkové. A když to dělají, tak je to vodfrclá práce. Je to škoda. Dneska se nechá živit lehčejc, peníze lepší vydělá, ale já říkám, že ještě stihnou časy vošklivý, ale nepřál bych jim to. Když děláš se dřevem, ta vůně… Dřevo opravdu hezky voní. Co jsem starší, když něco udělám, dám si to takhle na hoblovku, zapálím cigárek, kafíčko a pak si to točím, prohlížím a raduju se jak malý dítě. Vážně. Obdivuješ to, máš na to čas, díváš se, jestli je někde chybička nebo něco. 

Zkoušel jsi i jiná řemesla?

Když jsem dělal kola pro Kudrnu na to koulení kol, kováře jsme tady už neměli, takže jsem si sám dělal ráfky. To jsou ty kroužky, co mušíš dát, když jsi vysoustružil hlavu, aby nezačla pukat. Akát, když dlouho stojí, dva tři dni, tak hned pukne. I tak jsi měl někdy problém, musel ses tumlovat, honem vydlabat a dát kroužky. No a pak ten ráf, co přijde přes loukotě, to jsem dával dohromady se švárou, protože jeden člověk to nemůže dělat. Udělá se velkej voheň na dvoře, ráfy se dají na ten voheň, ať se to vohřeje a pak se to po řadě natahuje s takovýma kleštinama. Jeden natahuje a druhej si to točí a klepe ráf. Je to všechno zajímavý.

Zkraje, když jsem začínal pracovat, jeden děda kovář mě naučil, jak se svařuje železo. To mušíš bejt řemeslík, ať víš, kolik ten ráf dát přes sebe. Pak se to dalo do vohně, a když začly lítat první jiskry, železo se začlo topit. Měl jsi ve škatulce rozbitý sklo na prach, a když začly lítat jiskry, hodil jsi to sklo tam, kde jsi chtěl svařovat. Pak hned na kovadlinu a buch buch buch, krásně se to slilo.

Každý řemeslo má svoji krásu nebo já nevím, jak to říct, hezkotu. Každý řemeslo má svoje. A v první řadě, abys to řemeslo dělal, tak se ti to musí líbit. Když se ti to nelíbí, zadarmo děláš. Kdybys měl dělat nucenej, tak je lepší se toho nechat.

Mohl bys jako zkušený řemeslník vzkázat něco mladším, kteří by se chtěli učit řemeslo?

Hele vo kolářství ti můžu říct. Měl jsem tady jednoho pána, kterýmu se to líbilo. Tulika mě prosil, ať ho naučím řemeslo. Když mi přišlo, ať dělám nějaký kola, tak jsem se mu ozval, on opravdu přijel a že začneme pracovat. Přišel do verštatu s foťákem a dělal samý fotky. Když nedáš ruku, tak nemáš jak to vědět. Musíš ty špice vyřezat s pořízem, a pak je teprve voškrábeš a vyhladíš a tak dál. A von nic, stál asi čtyři dny, fotil a pak odjel. Aby ses naučil řemeslo, potřebuješ aspoň půl roku pracovat, abys věděl aspoň trochu. Každý kolo, když ho dáváš dohromady, jináč zavřeš. Když ti nepasuje loukoť, ať to je zároveň, kde to máš proříznout. To se z fotek nenaučíš nikdá. Vopravdu to chce, aby člověk začal vod A do Z. A makat. Makat, aby ses to naučil. Když na to koukáš, tak je to jednoduchý, ale dělej, ať vidíš, jak je to jednoduchý.

Alexandr Gajdzica