Anička Rusínková: První Banát? Ohromnej punk!

Žádný jiný dopravní prostředek není s festivalem spojený tak neoddělitelně, jako legendami opředený autobus Dunaj. Je možné, že jste v něm nikdy neseděli, ale neříkejte, že jste o něm alespoň neslyšeli. Protože každý ví, že to není pravda. Nebudeme si lhát do kapsy – Dunaj znají všichni. Banátskou autobusovou celebritou se však nestal náhodou. Za jeho věhlasem stojí kapitánka Anička. Že nevíte, kdo je Anička? Zase lžete! Nejpravidelnější z pravidelných účastníků zájezdu. Rozesmátá slečna, která by možná po banátské průpravě zvládla s přehledem velet i regimentu vojáků. My však doufáme, že zůstane i nadále věrná festivalu Banát. Tak abychom mohli klidně spát, rozhodli jsme se jí pro jistotu zeptat.

Aničko, jak ses vůbec k festivalu Banát přichomejtla?

Před lety jsme s kamarádkami jezdily na bláznivé roadtripy po Balkáně, no a šest roků zpátky došlo i na Rumunsko. Stavily jsme se taky v Banátu, kde měli hospodu naši kamarádi Štěpán a Honza, pozdější organizátoři nejlepšího českého festivalu v Rumunsku. Po příjezdu do Eibenthalu jsme ani jednoho z nich nenašly, ale zato nás nějaký místní fešák naložil do své staré Dacie, vrazil nám do ruky lahev výborné pálenky temně rudé barvy a odvezl nás do vedlejší vesnice, kde se zrovna konal nějaký bláznivý mejdan. Tak proběhlo seznámení nejen s Tibim, třetím organizátorem festivalu, ale především se zdejší neodolatelně chutnou a magickou pálenkou. V Banátu jsme nakonec místo původně plánované jedné noci zůstaly asi šest dnů, zamilovaly si tamější krásnou přírodu, kopce, místní lidi a jejich kuchyni (no, hlavně tu tekutou). Už tehdy jsem si slíbila, že se tam budu vracet každý rok. Takže když nadcházejícího léta kluci zorganizovali festival, nebylo co řešit!

Ty jsi vlastně úplná pamětnice! Jaké vlastně bylo vyrazit poprvé na neznámou akci kamsi do rumunských kopců? Věděla jsi aspoň trochu, do čeho jdeš?

Bylo to jednoduché - jel nás plný autobus kamarádů z České Lípy a všichni jsme tušili, že se chystá jeden z nejlepších mejdanů našeho života. Trochu nás teda překvapilo, že jsme už na Mělníku museli zastavovat v Lidlu a doplňovat zásoby. Tempo pití v Dunajbusu bylo vražedné! Banát jsem už znala a věděla tedy, že jedeme do nádherné přírody a za milými lidmi. Zvědavá jsem ale byla na to, jak se všichni do té malé kouzelné vesničky vejdeme. A především na organizaci, protože jak tak znám Štěpána... ;-)

A co si vlastně nejlíp vybavuješ z toho úvodního ročníku?

Z prvního ročníku si detailně nevybavuju nic - jako ostatně asi sto procent návštěvníků. Všechno se vznášelo ve višňovkovém oparu. Tak je to každý rok, ale ten první, to bylo něco neskutečného. Ohromnej punk!

Dobře, detaily vynecháme (koneckonců – co bylo v Banátu, zůstane v Banátu, že ano). Alespoň tedy obecně – myslíš, že se ten první rok hodně lišil od festivalu, který proběhl třeba letos? Přeci jen uběhlo pár let...

Už příjezd byl tehdy pro některé šok. K vesnici v té době totiž ještě nevedla krásná nová silnice, takže si to každý musel od Dunaje vyšlapat po svých. Šest kilometrů. Do kopce! Hned na začátku jsme samozřejmě nabrali několikahodinové zpoždění, které se nás poctivě drželo až do konce festivalu. Tehdy nebyly stánky před hospodou ani u kempu, a tak se na pivo čekala hodinová fronta u Medvěda. Nikomu to ale nevadilo a všichni byli šťastní. Aspoň bylo dost příležitostí navazovat nová kamarádství, třeba skrz vzájemné půjčování a ochutnávání místní výborné pálenky ze všeho možného a myslitelného. Odjíždělo se, jak jinak, s asi čtyřhodinovým skluzem oproti plánu, ale přesto to dolů k Dunaji někteří téměř nestihli. Dobíhali po prašné cestě bosí a bez ztracených batohů na poslední chvíli. 

A co vlastně místní obyvatelé?

Na prvním ročníku se jejich přístup lišil. Myslím, že někteří měli možná ze začátku trochu strach. A hlavně nevěřili klukům odhady, že bude zájem o domácí produkty, které vyrábí. Nicméně už po prvních hodinách festivalu si mnozí z nich nakonec vybalili na cestu před baráčky skromné stánky se svým zbožím a začali se vesele vybavovat s návštěvníky z Čech, jako to vídáme dodnes. Po dvou dnech byla vesnice vykoupená - došly sýry, medy, čaje a co hůř - i z višňovky se stávalo podpultové zboží! Naštěstí do dalšího ročníku se krajané připravili na nápor lépe, vypálili všechno ovoce, co šlo, a od té doby je už pokaždé dostatek čehokoli! Mnohem víc místních teď nabízí i domácí jídlo, což je další dobrá příležitost jít si s nimi popovídat, navíc přímo do oázy klidu jejich dvorků a zahrad. Takové milé a příjemné odpočinutí od shonu festivalu. 

No vidíš, že to vokno po prvním Banátu není zas tak veliké! Pro člověka, co prapočátky tradice festivalu nezažil, jsou to hrozně zajímavé informace. Napadá tě ještě něco?

Postupem let přišlo mnoho nových vychytávek, kapel i návštěvníků. Vznikl program v Kulturním domě, přibyl bufík u Rominy, stánky, záchody a především stage u Medvěda. To je podle mě nejgeniálnější nápad - letos byla všechna odpolední produkce u Medvěda tak skvělá, že mi občas přišlo skoro nepředstavitelné chodit ještě nahoru, na hlavní stage. :-) Kluci se podle mě už organizačně blíží k dokonalosti. Cením si i toho, že přese všechno si jejich festival snaží držet určitou nekomerčnost a neřvou na vás na každém kroku loga všelijakých firem. 

A co nějaká negativa?

Zdá se mi, že festival se v minulosti trochu lišil po charitativní stránce. Dřív se vozilo mnohem víc věcí na pomoc školám a podobně. Před dvěma lety jsme málem neodjeli z Prahy, protože jsme všechnu tu „pomoc“ nemohli ani narvat do autobusů, trvalo to hodinu! Snad je tedy současná situace způsobena jen tím, že už toho tolik ve škole nepotřebují. Pokud to ale není pravý důvod, musíme se příští rok rozhodně polepšit!

Na který rok ty sama nejraději vzpomínáš?

Na všechny. Opravdu! Byly vždycky jedinečné a něčím originální. Co však zůstává stále stejné, to je láska, stará i nová přátelství, radost a hudba všude kolem. I když - každý rok se trochu obávám, že už to přece nemůže být znovu tak dobré, že předchozí ročník byl nepřekonatelný. Ale nakonec je to zase super!

Děláš kapitánku už od začátku? Co vlastně kapitánování obnáší?

Ano, od začátku. Kapitánování je snadná a zábavná úloha. Tvým úkolem je po cestě tam posbírat všechny pasažéry a snažit se o to, aby měl každý občanku/pas a ideálně žádné drogy. Na místě pak kapitánujeme výlet do jeskyní a na Dunaj. Na cestu zpátky musíme naplnit autobus tím, co z lidí po Banátu zbylo (Banát je totiž náročná fyzická i emocionální zkouška) a na hranicích pak případně nechat ty, kteří během festivalu ztratili doklady. Kapitán se také může během cesty snažit o to, aby lidem nedocházela zábava a tekuté zásoby, aby dostali všechny informace, co potřebují a chtějí, a samozřejmě kontroluje, aby se někdo nezapomněl na pauzách.

Zpíváte za jízdy?

Zpíváme skoro pořád, naštěstí mám kliku a v Dunajbusu jsou obvykle šikovní a ochotní muzikanti. A taky tolerantní zpěvmilující spolucestující.

Jaké jsou tvoje nejoblíbenější autobusové šlágry? (Někde jsem slyšela, že máte v Dunaji něco jako zpěvník. Je to pravda, nebo jsou to jen drby?)

Nejoblíbenějším písní je jednoznačně hymna autobusu „To ta helpa“. Nejsem si ale jistá, jestli ji milují všichni i na konci cesty - poté, co ji během jízdy zazpíváme přibližně padesátkrát. Jinak mám ráda šlágry ze sekce whiskey a koně.

A zpěvník? Ano, máme Dunajský kancionál, který svého času sepsala kapela Papír sklo plasty. Před letoškem jsme ho jen trochu zcenzurovali a mohli opět použít, za což klukům děkuji!

Čím tě lidi ve tvém autobuse dokážou nejvíc vytočit? (Pozorný čtenář v tuhle chvíli vytáhne notýsek a poznamená si, co příště nedělat!)

Asi by mě vytočilo, kdyby někdo zbytečně prudil, že chce klid. To se ale za těch pět let nikdy nestalo!!! Každý si většinou v autobuse najde to svoje a panuje dobrá nálada. Pravda ale, možná mě ještě trochu vytočí, když někdo nechápe, že při první potřebě čurat je jeho močový měchýř naplněný teprve z jedné třetiny, takže není důvod hned panikařit a požadovat okamžitou zastávku. :-)

A čím tě dokážou lidi spolehlivě vytočit v běžném životě?

Vytočím se lehce, takže je toho bohužel hodně. :-) Třeba pomluvama, falešností, pomalostí, nudností…

Z Banátu je asi téměř nemožný odjet bez nějakých nových známých nebo dokonce kámošů. Potkala jsi za ty roky hodně takových lidí, se kterými se teď pravidelně vídáš i v Česku? Vznikla na Banátu i nějaká velká přátelství? Jsem zvědavá a ptám se, protože já to tak třeba mám...

To máš každopádně pravdu. Potkala jsem tam haldu lidí, s mnohými se skamarádila a s některými z nich se od té doby vídáme pravidelně nebo jsme alespoň trochu v kontaktu. Banát je samozřejmě specifický v té zvláštní atmosféře, kde se člověk strašně snadno seznamuje, spřáteluje, zamilovává, odmilovává. Navíc můžeš lehce poznat i členy kapel, protože nejsou izolovaní někde v backstagi, ale pěkně si prožívají a užívají tu každodenní festivalovou dřinu s náma. K srdci mi tam zkrátka přirostlo mnoho lidí, i někteří z místních, na které se každý rok upřímně těším. Letos mi ale v Dunajbusu a vlastně celém Banátu chybělo strašně moc známých z loňských let. Na druhou stranu má člověk alespoň prostor potkávat a poznávat stále nové tváře. Pokud tedy kdokoli váhá jen proto, že se mu nechce vyrazit do Banátu o samotě, nemusí se ničeho bát! Sám totiž zůstane maximálně první minutu, než vkročí do autobusu.

Dobře, kamarády máme vyřešený. Ale co kdyby náhodou člověk dorazil do Banátu a zjistil, že například nemůže najít svůj stan. Bude vydaný napospas medvědům? Poradíš sama nějaké tipy, jak zachránit krizovou situaci?

Nebude! A jistě, poradím - to se nám totiž stalo s mou sestrou vloni. Všechno se domotalo a ztratily jsme stan. Navíc se nám ta situace nechtěla řešit, a už vůbec ne hned (vždyť už začínal program u Medvěda!). Tak jsme všechny věci hodily na louku, že se to nějak vyvrbí v noci. Ovšem hned první večer přišla šílená bouřka a pršet nepřestalo až do konce festivalu. Jak dopadly všechny naše věci volně naházené do trávy asi nemusím dodávat… Azyl jsme našly nad ránem na půdě hospody u Medvěda, kde jsme nakonec kempily po zbytek festivalu. Takže nebojte, vždycky to nějak dopadne. A navíc, jak jsem říkala, na Banátu se seznamuje lehce a vždycky se najde někdo, kdo má místo ve stanu. Anebo se smrskne. Anebo budete zpívat u Medvěda až do rána, než nějaký dobrodinec vstane a přenechá vám na chvíli svůj spací flek. Anebo se vyspíte na pódiu. Nebo ve škarpě. Nebo v potoce. Všechny tyhle situace už jsem na Banátu viděla, takže to nebude nic nového. :-)

Když už se tak dlouho bavíme o hudebním festivalu – jaká muzika je ti blízká? A jaké kapely tě zatím během trvání festivalu nejvíc nadchly?

Rozptyl toho, co poslouchám, je dost široký, takže na Banátu si vždycky najdu to svoje. Každý rok objevím několik pro mě úplně nových kapel, jejichž koncert si opravdu užiju - a co je nejlepší, někdy i dvakrát (u Medvěda a nahoře na stagi). Letos jsem si nejvíc užila asi Terne Čhave, Davida Stypku a Bandjeez (mimochodem - tolik spodního prádla na banátský pódium nikdy dřív nelítalo), Živé kvety, Holy Fandu, Káču a Sáru, KillieKrankie a Legandary Buccaneers u Medvěda. Napříč ročníky mě pak potěšili např. WWW, Zrní, Mucha, Syčáci, Květy, Mňága, českolipské kapely Vyjakomy, Kittchen a samozřejmě Papíři. A těmi zmiňovanými objevy předchozích let pro mě byli Lucka Redlová, OTK a bordel v podání Vasilova Rubáše. Příjemně mě už dvakrát překvapili třeba i Wohnouti, kteří to pořád umí neskutečně rozjet. Každý rok se těším i na krajanský festival, kde obdivuju tanečníky a kapely z okoloních vesnic a krásu těch dokonale ustrojených, vymydlených, načesaných a nalíčených slečen v krojích. Tvoří to krásný kontrast k nám - rozcuchaným, zmačkaným, zváleným troskám po čtyřech dnech festivalu,

A máš taky nějaké oblíbence, co na Banátu ještě nevystupovali a chtěla bys, aby určitě jednou přijeli?

Těch je! Ale namátkou třeba Tata Bojs nebo Buty. A Vladimir 518 - v kombinaci s Madre Lucia. ;-)

Letos na festivalu chyběla již dříve zmiňovaná českolipská undergroundová stálice Papír sklo plasty, což jsme pocítili nejen během hlavního programu, ale taky v noci a nad ránem – absenci jejich DJ setu s pytlíky na hlavě nejeden návštěvník nostalgicky oplakal. Považuji tě za zainteresovanou osobu a tak se ptám – myslíš, že je papírovým pytlíkům provždy konec, nebo je stále šance, že se vrátí? Máme ještě naději?

Naděje umírá poslední! A přece všechny holky dneska letěj na DISKO! Hlavně na to papírový! Oni samozřejmě chyběli jak v busu, tak na podiu. Ale všichni stálí návštěvníci, kteří letos vynechali, hrozně litovali a slibovali, že příště jedou rozhodně zas. Takže snad i Papíři!:-)

A Aničko, teď ta nejdůležitější otázka: pojedeš příští rok opět na festival Banát?

ANO! Svůj slib vracet se do Banátu každý rok hodlám plnit i nadále. Banát je světlem mého kalendáře a podřizuju mu všechny ostatní plány, takže rozhodně se vidíme příští rok na palubě Dunajbusu nebo nejpozději u Křížku! Ale nejdřív máme ještě Podzimní Banát, takže snad se všemi na viděnou tam!